Další dny provázelo očekávání. Každý z přítomných o Narutových narozeninách se u něj stavoval alespoň jednou denně a se Sasukem se pravidelně aspoň čtvrt hodiny hádal o jméně prozatím nenarozeného tvora.
Dny ubíhaly,až nastal den D, den, který Tsunade předběžně stanovila jako den porodu. A ono nic. Pak bylo 27., 28.,… A pořád nic.
„Vždyť to není nic neobvyklého,“ uklidňoval Naruta Sasuke. „Přenášení je stejně běžný jako předčasný porod.“
„Jasně, úplně běžný u těhotného chlapa,“ zašklebil se na něj naruto, který toho měl opravdu, ale opravdu dost. Bolely ho záda, ledviny a měl náladu pod psa.
„Nepřeháněj,“ zchladila ho právě příchozí Tsunade. „Ty i to dítě jste naprosto v pořádku. Sasuke, mohl bys na chvilku?“ a aniž by čekala na odpověď, odtáhla ho do svý ordinace. „Naruto má pravdu. Přenášení sice opravdu je úplně normální, ale v tomhle případě nechci riskovat.“
„A co to má co společnýho se mnou?“
„K porodu lze přirozeně dopomoct. Například šokem. Takovým menším psychickým nebo ještě líp citovým šokem.“
„Pořád nevím, kam tím míříte,“ Tsunade si těžce povzdechla.
„Chci, abys mu řekl, že ho miluješ,“ v tu chvíli se rozprostřelo ticho. Tíživé a dusivé ticho.
„Chcete po mě, abych mu lhal?“ zkusil se z toho vykroutit Sasuke.
„Ne. Chci po tobě, abys mu konečně řekl pravdu,“ Sasuke se zamračil.
„A jak můžete zrovna VY vědět, jestli ho miluju nebo ne?“ Tsunade se zasmála.
„Prosim tě Sasuke! Ten, který by si toho nevšiml, když s váma tráví tolik času, by musel bejt slepej nebo Narutův otec.“
„Tím chcete říct,…“
„…že to ví i Kushina a Sayuri? Jo, přesně to tím chci říct,“ Sasuke se na židli zdál být menší, než před okamžikem. „A pokud sis toho nevšiml, snaží se vás dát dohromady. Tak jim to nekaž.“
Sasuke se nad jejich rozhovorem musel neustále přemýšlet.
To je tak strašně nápadnej?
Když nad tím tak přemýšlel, je. Protože-vedl by jinak s Narutem takové debaty? Měl by o něj takový strach? Byl by u něj v nemocnici dnes a denně? Dal by mu k narozeninám takový dětinský dárek? A hlavně, nechoval by se stejně Uchihovsky, jako před tím téměř sedmnáct let?
Bylo by tohle všechno, kdyby svýho skvělého blonďatého manžela nemiloval?
Z nějakých neznámých důvodů mu to však nedokázal říct.
Ale nakonec se k tomu rozhoupal. Ale ne v normální návštěvní dobu, nýbrž kolem deváté večer. Přes to se však vydal do nemocnice a k Narutovi skočil oknem. Ale díky pohledu, který se mu naskytl, z toho okna málem vypadl.
Naruto byl na posteli skrčený, držel se za břicho a slabě sténal. Sasuke se k němu skokem dostal.
“Naruto! Zvonil jsi už na sestry?“
„Sasuke?“ blonďáček překvapeně otevřel oči, ale hned a to je s bolestí zavřel. „Už asi před deseti minutama.“
Sasuke se na něj naposledy starostlivě zadíval a vyběhl na chodbu.
Už dvě hodiny měl sedět na chodbě. Za tu dobu mu sestry stihly přinést už minimálně tři kafe a alespoň pětkrát ho prosily, aby se uklidnil a posadil. Ale on se nedokázal uklidnit natolik, aby přestal chodit sem a tam po chodbě.
V tu chvíli, v jedenáct hodin a sedm minut, si uvědomil, že by měl nejspíš zkontaktovat Uzumaki-Namikaze. Ale nechtěl odejít od sálu dál, než bude nezbytně nutný.
„Prosím, pane Uchiho, uklidněte se. Porod může trvat celé hodiny,“ usmála se na něj sestra, kterou viděl tu noc poprvé. Němě zavrtěl hlavou.
„Mohla byste pro mě něco udělat?“
O čtvrt hodiny později do chodby vtrhli všichni čtyři Uzumaki-Namikaze.
„Jak dlouho?“ zvládla se jenom zeptat Kushina. Sasuke se poněkud provinile pousmál.
„Před dvěma hodinama,“ Minata, který se vydýchával, v tu chvílí zasáhl záchvat nezvladatelného kašle.
„Tak to je ještě čas,“ Kushina přešla k automatu. „Sayuri, chceš čokoládu? Minato, turka, že? Sasuke, chceš taky něco?“ všichni se na ní překvapeně podívali.
„Ne, děkuju,“ odpověděl pouze Sasuke. Ty tři kafe za poslední dvě hodiny mu opravdu stačili. Kushina však každýmu do ruku vrazila šálek, Sasukemu přiřadila čokoládu stejně jako Sayuri.
„Máme dostatek času. S Narutem jsem byla na sále tři hodiny, se Sayu jsem šla v šest večer poprvé, pak se jí nějak nechtělo, takže jsem šla v jedenáct podruhé a ona se narodila až v šest ráno,“ usmívala se Kushina. „Krásné vzpomínky.“
A tak tam dál čekali. Tentokrát však Sasuke opravdu seděl a snažil se tvářit, že je v klidu. A dařilo se mu to podstatně líp, než celý dvě předchozí hodiny. A co ho opravdu překvapilo, byl Sayuřin úsměv. Pokaždé, když vzhlédl, povzbudivě se na něj usmála.
Vzpomněl si na jeho a Sayuřin rozhovor den po zásnubách. Vyhrožovala mu, že pokud Narutovi ublíží víc, než je třeba, nemá si jí přát. Ale on teď už dobře věděl, že by mu nedokázal ublížit. Alespoň ne vědomě. A, jak si uvědomil právě z jejího úsměvu, ona to věděla taky.
Krátce po půlnoci ze sálu vyšla unavená Tsunade. Okamžitě tři z nich vyskočili na nohy, jenom Kushina se na ní jen mírně usmála.
„Tak?“ vyjekl Minato. Očividně z toho byl hodně na větvi. Sasuke si dokonce troufal tvrdit, že byl vyděšený víc, než kdyby rodila Sayuri. Tsunade neodpovídala.
„Ježiš, baachan, tak co je?!“ vykřikla už i Sayuri. Sasuke si nehty zařezával do dlaně, aby nevykřikl taky. Jenomže Tsunade stále mlčela. Takže to nevydržel ani on.
„Ježiš, Tsunade! To po nás chceš, abychom lezli po zdi? Jestli jo, tak to řekni rovnou!“ vyjel na ní Sasuke. Tsunade se vítězně usmála.
„Oba jsou v pořádku. Naruto se před chvílí, když jsme ho stabilizovali, vzbudil. Dali jsme mu prášek, za chvíli by měl znovu usnout. To dítko je tam s ním. Pokud tam chcete, tak jen na pár minut,“ Sasuke ani neřešil, že ho museli stabilizovat, jenom vlítl dovnitř. Sayu, Tsunade a Kushina se po sobě chápavě podívali, až to Minato nevydržel.
„Tak řekne mi konečně někdo, co se to tady děje?!“
„Promiň, tati.“
„To si už budeš muset zjistit sám, zlato.“
„A snaž se, Minato!“
„Fajn, tak bysme mohli…“
„Zapomeň!“ Sayu a Kushina ho každá chytla za jednu ruku a odtáhla pryč.
„Zítra,“ v rychlosti mrkla na hodiny, „tedy ještě dneska taky bude den. A ti dva potřebují být chvíli sami.“
Sasuke vstoupil do pokoje. Uprostřed něj byla postel, na které ležel Naruto. A hned vedle něj postýlka, v které se něco malého převalovalo. Sasuke se pousmál a přešel k Narutovi.
Chytl ho za ruku a jemně mu odhrnul vlasy z čela. Narutovi oči se jemně zachvěly a odhalily modré, nekonečné studánky. Pousmál se.
„Měj jí, prosím, rád,“ zašeptal jenom a zase zavřel oči.
Sasuke se zvedl a přešel k postýlce. Z tý na něj koukaly dvě velké temné oči. Přeměřily si ho bystrým pohledem. A pak se maličké rty roztáhly do úsměvu. V tu chvíli věděl, že Naruto se bál a měl na to právo, ale on v tom neviděl žádný problém.
Sklonil se k ní a vzal jí do náruče. Vesele se na něj usmála. Pak se stočila k němu a spokojeně zavřela oči. Sasuke se usmál a jemně se s ní pohupoval.
„Minako.“
lol
(Arya, 6. 2. 2010 0:12)