Sasuke se hnal do rodné vesnice, jak nejrychleji mohl.
Byl to už víc jak měsíc, co si uvědomil, proč se s Narutem cítí jinak, než kdykoliv jindy. Celý ten měsíc se snažil s ním trávit co nejvíc času. Bez jakýhokoliv doteku. Pouhá přítomnost mu stačila, zatím.
Ale ten den…
Byl s týmem na pětidenní misi a včera šel spát s pocitem, že dneska ho konečně zase uvidí. Ale už od rána měl takový divný pocit…
„Takashi-san, nežeňte tak! Stačí vám akorát Hisa, a ta byla vždycky hyper,“ za poslední poznámku hodila po jednom z kluků v jeho týmu jediná dívka v týmu zlý pohled.
„Nekecej a pohni. Máš výcvik u ANBU, takovýhle malý protáhnutí ti jenom prospěje,“ odsekl mu místo Sayu Sasuke a ještě přidal na tempu.
Upřímně se divil, že se na protest první nepostavila mladá Namikaze. Vždy totiž stála zásadně proti němu, ať už se jednalo o jakejkoliv problém. Ale teď držela pusu a krok. Jindy by se tím zabýval, ale teď se nedokázal soustředit na nic jiného, než na ten zvláštní pocit.
Nemířili rovnou do Konohy, ale do ANBU základny nedaleko Konohy.
„Výborně. Přesně, jak jsem čekal,“ spokojeně se usmíval šéf ANBU. „Nu, můžete jít,“ všichni jenom kývli a v mžiku byli v trapu.
Sasuke byl překvapenej, že je dům zamčeném. Ale řekl si, že Naruto asi bude někde na procházce.
„Jsem doma!“ zaječela Sayu na celý barák. Ale odpovědi se jí nedostávalo. Bylo sice zamčeno, ale ona věděla, že Kushina často zamyká, i když je doma. Až papírek připevněném na lednici jí dal odpověď.
Jsem u Naruta v nemocnici, přijď za náma.
V rychlosti se převlíkla, proběhla Konohou a už stála před sestrou v recepci nemocnice.
„Naruto Uzumaki,“ sestra se podívala do nějakého dokumentu.
„Je mi líto, ale nikdo toho jména tady neleží,“ Sayu zaklela. Na tohle si snad nikdy nezvykne.
„Chtěla jsem říct Uchiha. Naruto Uchiha.“
„Pokoj 236.“
„Díky,“ Sayu v mžiku stála před zmíněným pokojem. Na chvíli zaváhala.
„Musíš něco sníst! Od včerejšího dopoledne jsi nic nejedl,“ zaslechla naléhavý hlas své mámy. Zamračila se a opřela se o stěnu vedle dveří.
„Nemám hlad,“ odpověděl jí poněkud unavený Narutův hlas. Co se stalo? Bez klepání, jak je jejím zvykem, vešla dovnitř. Oba vzhlédli a Kushina se usmála.
„Dobře, že jsi tady. Možná svému bratrovi dokážeš aspoň ty vysvětlit, že jídlo je důležitý. Já jdu za Minatem,“ cestou ke dveřím se na ní vážně zadívala. Sayu si povzdychla a sedla si na židli vedle Narutovi postele, místo Kushiny.
„Co se stalo?“
„Zapomněl jsem si vzít prášky. A ohrozil jsem dítě,“ řekl tiše Naruto, s prázdným pohledem upřeným do stěny.
„Naruto,“ povzdechla si Sayu. Naklonila se k němu a stiskla mu ruku. „To se může stát každýmu. Vždyť víš, že já věčně na něco zapomínám.“
„Jo, ale ještě nikdy jsi neohrozila něčí život,“ vytrhl jí svou ruku a obličej zabořil do dlaní. „Budu… Ne. Já jsem neschopnej otec!“
„Naruto!“ jemně ho okřikla Sayu. „Jsi skvělý otec. Už jenom to, že si o to malý děláš takový starosti, to jenom potvrzuje,“ Naruto na ní upřel uslzený pohled.
„Myslíš?“ zeptal se jí nakřáple. Usmála se na něj. Něco jí napadlo. Nebyla si jistá, jestli je to dobrej nápad, ale, konec konců, jednalo se o spolupachatele.
Sasuke byl zrovna ve sprše, když se domem rozezněl zvonek. Překvapilo ho, že někdo vůbec zvoní. Čekal akorát Naruta a ten klíče měl. Vypl vodu, navlíkl na sebe župan a šel otevřít.
„No konečně! Už jsem myslela, že.. totiž… jejda,“ vypadlo ze Sayu, ale bez rozpaků přešla do obýváku. „Padej se převlíknout! Cestou ti všechno vysvětlím,“ Sasukemu se vůbec nelíbilo, že mu rozkazuje švagrová. A o to míň se mu líbilo, že ona švagrová je o dva roky mladší.
„Cestou kam?“
„Do nemocnice,“ nic víc neřekla a ani nemusela. Sasuke okamžitě zamířil do ložnice, obléct se. Do dvou minut byl zpátky. „Vidíš, jak to jde, když se chce,“ usmála se na něj Sayuri.
„Co se stalo?“ ptal se Sasuke hned, jak vyrazili.
„Sestřenice zná holku, která chodí do třídy s klukem, který má staršího bratra a ten chodí s jednou holkou, která má sestru a ta sestra má kluka a toho kluka sestra si zlomila nohu. Vždycky tě chtěla vidět, tak jsme se rozhodli jí toto přání umožnit, jako menší bolestný.“
„Sestra kluka… cože?!“ zeptal se nechápavě Sasuke.
„Vtip. Naruto je v nemocnici a mám pocit, že ty teď budeš ta nejdůležitější návštěva.“
„A proč zrovna já?“
„Pojď se mnou a uvidíš!“
„Tak jdi dovnitř!“ pobídla ho šeptem Sayuri před dveřmi, za kterýma ležel Naruto.
„Proč musím jít první? Ty nepůjdeš?“ odpověděl jí otázkou Sasuke taktéž šeptem, ač netušil proč.
„Ne. Já už u něj byla a k ničemu to nebylo. Tak jdi!“
„A ty? Co budeš dělat ty?“
„Já budu stát tady a žehlit případné problémy.“
„A to si je nemůžu vyžehlit sám? A ty bys mohla být doma.“
„Zapomeň! Zaprvé je na tom Naruto psychicky špatně a pak mi dala máma za úkol, abych ho přinutila aspoň jíst. Takže na tebe dohlídnu.“
„Ale proč zrovna-“
„Už ani slovo! A jdi!“ postavila se do slepého úhlu, zaklepala, otevřela dveře a strčila Sasukeho dovnitř.
„Sasuke?“ zeptal se překvapeně Naruto. Sasuke se na něj pousmál a sedl si k němu na židli.
„Jak ti je?“
„Není to nejhorší,“ pořádně si ho prohlídl. „Sasuke, ty máš moje triko?“ Sasuke se podíval na triko, který měl na sobě. Černý triko s oranžovým nápisem mu nic neříkalo. Rozesmál se. I Naruto se pousmál.
„Když za mnou Sayu přišla, že ležíš v nemocnici, jenom jsem na sebe něco naházel a pospíchal sem,“ Naruto se při prvních slovech vrátil ke svému poněkud melancholickému stavu. A Sayu za dveřmi zaklela tak tiše, jak jenom uměla.
„Takže ti to řekla Sayu.“
„Jo. Myslel jsem si, že jsi na procházce. Nejspíš bych se po tobě začal shánět až k večeru,“ Narutovi v hlavě secvakla další slova.
„Naházel na sebe?“ Naruto pozvedl obočí. Sasuke se poněkud rozpačitě pousmál. A Sayu protočila oči. Tohle jí bude Naruto předhazovat ještě dlouho.
„No, když Sayuri přišla, byl jsem zrovna v koupelně,“ na chvíli zavládlo ticho. „Co se stalo?“ Naruto se na něj překvapeně podíval.
„Tobě to Sayu neřekla?“
„Odmítla mi cokoliv říct,“ odpověděl Sasuke a nechal řeč na Narutovi, Ten byl chvíli zticha a díval se před sebe.
„Včera ráno jsem si zapomněl vzít prášek. Po obědě jsem se šel projít do parku. A tam jsem taky zkolaboval,“ znova se na chvíli odmlčel a Sasuke poznal, že, ač měl skloněnou hlavu tak, aby na něj Sasuke neviděl, vzlyká. „Ohrozil jsem to dítě. Jenom kvůli svý pitomý zapomnětlivosti jsem málem zabil naše dítě,“ to už vzlykal tak, že se mu třásla ramena.
Sasuke se na něj soucitně podíval, ale nevěděl, co má dělat.Sayu za dveřmi se modlila, aby to nezvoral. Nakonec si přesedl k Narutovi na postel a poněkud nemotorně ho objal. Naruta to sice překvapilo, ale natiskl se k němu blíž a dál brečel.
Sayuri přišlo divný, že je tam takovou dobu takový ticho. A tak se odhodlala nakouknout dovnitř klíčovou dírkou. Ten pohled jí celkem překvapil, ale nedalo se říct, že ho nečekala. Už měsíc pozorovala na Sasukem lehké změny-například jejich tréninky zkracoval, jak jen mohl. A i když ze začátku měla podezření, že chodí za nějakou holkou, opak byl pravdou. Jednou ho sledovala a musela uznat, že je to vzorný manžel-po tréninku mířil rovnou a co nejrychleji domů.
„To bude v pořádku. Je jasné, že nemůžeš myslet na všechno. To dítě by se nikde nemělo líp, než u tebe,“ snažil se ho uklidnit milými slovy, lehkým pohupováním se a hlazením po zádech. Ale mělo to spíš opačný účinek. Naruto měl jednu za svých přecitlivělých chvil a strašně ho ta péče dojala. A Sasuke si už nevěděl rady.
Naštěstí si právě tu chvíli vybrala Tsunade pro příchod. Znalecky přejela nastalou situaci pohledem, přehodnotila jí, včetně Sayuri za dveřmi, a pousmála se. Ti dva od sebe okamžitě odsedli a Sasuke se posadil zpátky na židli.
„Jak jsem řekla už včera, všechno je v pořádku. Ale asi by bylo lepší, kdybys měl někoho po ruce.“
„No, já-“
„To nebude problém!“ přerušil Sasukeho Naruto. „Řeknu si mámě. Ta to pro mě ráda udělá.“
P.S.: Přijde mi pitomý to furt opakovat, ale když už jste týhle kapitole a vůbec povídce věnovali tolik času, napsání komentáře vás nezabije! (a kdyby jo, uhradim pohřeb, pohřební hostinu, na pohřeb přijedu a smutným pozůstalým věnuju obrovskou vilu na Tahiti xD)
dobře
(Kiki, 30. 1. 2012 22:34)