Bejt v normálu v období dospívání je samo o sobě nenormální

„Tak co budem dělat dneska, Takashi-san?“ zeptal se ho další den ráno jeden ninja z jeho týmu.

„V první řadě tady mám jednu prosbu,“ obrátil se na jedinou dívku v jeho týmu. „Hiso, pro dnešek ti dávám volno. Ale asi tak v jedenáct se stav u svýho bratra,“ Sayu se na něj tázavě zadívala, ale bez řečí odspěchala domů, převlíknout se.

 

„Čau, brácha,“ pozdravila ho ve dveřích. „Potřebuješ něco? Sasuke mě za tebou poslal,“ Naruto protočil oči.

„On to fakt myslel vážně,“ zamumlal si pro sebe. „No to je jedno. Obývák víš, kde je. Takže, v první řadě jsem se tě chtěl zeptat, jestli bysme nemohli zakopat válečnou sekeru. No, máme my to za potřebí?“ Sayu se zamračila.

„Jenom menší úprava-máš ty to za potřebí?“

„Já? Jestli mám zapotřebí našim dokázat, že už nejsem malý děcko, o kterým by mohli beztrestně rozhodovat? Jo, to teda mám! Nehodlám nechat sebou jenom tak manipulovat. A než něco řekneš-Sasuke sdílí stejný názor. A to je, dalo by se říct, nevinný přihlížející,“ Sayu si ho pečlivě prohlídla.

„Budiž, nechejme to teď být. Takže-proč mě sem poslal?“

„Potřebuju si koupit kimono na večer a-“

„Co se děje večer?“

„No přece ta oslava Sasukeho narozenin. A taky mu musím koupit dárek.“

„Jo tak pro něj máma koupila ty hodinky.“

 

„Naruto? Proč na nás všichni tak zíraj?“ zeptala se ho Sayuri a obezřetně se rozhlížela po nákupním centru.

„Zvykej si. Deš po nejnavštěvovanějším místě z celý Konohy s těhotným manželem uchihi, manželem nejlepší partie v Konoze.“

„No, ale nikdo ti nezajistí, že jsi jediný, s kým se nejlepší partie zabývá.“

„Jak to myslíš?“ zamračil se Naruto, i když, a možná právě protože, věděl, co tím myslí.

„Tak, jak to říkám. Jak můžeš vědět, že po skončení našeho tréninku jde rovnou za tebou? Že nemá někde bokem nějakou vnadnou blondýnu? I když, je to blbost. Sasuke je přece jenom Uchiha. Pojď, tady je ten krám,“ i když se pak snažila předchozí téma zakecat, Narutovi to vrtalo hlavou. Uvědomoval si, a to ho děsilo, že žárlil.

Z onoho obchodu vyšly asi o půl hodiny později s černým kimonem vyšívaným světle modrou nití.

„Tak, kam teď?“ zeptala se Sayuri, celá šťastná, že z toho obchodu konečně zmizeli.

„Hm, teď musíme koupit nějakej ten dárek.“

„To by mě nenapadlo. A víš už aspoň, jakej?“

„To právě nevím,“ Naruto o tom přemýšlel od tý doby, co mu o tom Sasuke řekl, ale nemohl na nic přijít.

„Co takhle knížka?“

„Moc obyčejný.“

„Vějíř?“

„Eh?“

„Je to přece Uchiha, ne?“

„Díky, aspoň vím, co od tebe čekat na mý narozeniny.“

„Trenky?“

„Prosím?!“

„Ženy normálně dávají svým mužům spodní prádlo.“

„Ale já nejsem ženská.“

„Ponožky?“

„Moc běžný.“

„Sakra, Naruto! Tak co pro něj chceš? Takhle by se totiž taky mohlo stát, že to nestihneme ani na jeho další narozeniny.“

„Když já fakt nevim! Netušim, co by se mu mohlo líbit ani-“ Naruto se zasekl při pohledu na jednu výlohu. V ní byl vystavenej jeden řetízek. Byl jednoduchém, žádné složité zdobení. Vlastně to byl obyčejný černý řemínek, na kterým visel stříbrný přívěšek ve tvaru oka. Z přední strany bylo stříbro pokryto tenkou vrstvou černé barvy, takže to vypadalo jako černé, přes to ale zářící oko. Jelikož bylo jak stříbro, tak kůže pravé, nebyla to zrovna laciná záležitost. Ale Naruto věděl, že našel dárek pro Sasukeho.

 

„Naruto, pojď už!“ zavolal Sasuke do patra, když na svého manžela čekal již čtvrt hodiny. On sám si vzal také kimono, aby se s Narutem netloukli, ale bylo tmavě modré se zlatým vyšíváním.

„Sasuke?“ Naruto konečně sešel ze schodů. Ač bylo jeho kimono volné, bylo znatelné lehce vystouplé bříško. Ale slušelo mu to. „Víš, já bych ti raději popřál tady,“ očima těkal po místnosti a tváře mu jemně zrůžověly. Nechápal, co se to s ním děje. On přece nikdy nebyl kdovíjaká citlivka! Uklidnil se myšlenkou, že za to můžou hormony.

Sasuke se zarazil. I jemu najednou došly slova. Co se normálně dělá za takovýchto situací? Hned tu myšlenku vyhnal z hlavy-jejich situace nebyla normální. A tak mezi nima zavládlo ticho.

„No, takže, všechno nejlepší,“ poněkud váhavě se na něj usmál Naruto a nabídl mu tuku k potřesení. Sasuke jí stiskl a Naruto ho, z náhlého popudu, líbnul na tvář. Nyní kompletně rudý blonďáček mu podal dárek zabalený v tmavě modrém papíře. Otevřel ho a do ruky mu vypadl kožený řetízek s přívěskem ve tvaru oka. Usmál se. Nebylo to moc zdobené, ale přes to z toho vyřazovalo jakési kouzlo. Přesně jeho styl. S mírným úsměvem se podíval na rozpačitého Naruta.

„Děkuju, Naruto,“ řekl zcela upřímně. „Opravdu se mi to líbí. A už teď ti můžu zaručit, že je to víc, než co můžu říct o všech ostatních dárcích.

 

Stáli před velkýma vchodovýma dveřma. Před nimi Naruto stál před několika měsíci spolu se Sayuri, Kushino a Minářem. Nyní se z otevřených oken linula tlumená hudba a hovor velkého množství lidí. Sasuke se na Naruta povzbudivě pousmál a nabídl mu rámě. Naruto mu úsměv poněkud váhavě vrátil a zavěsil se do něj. Zazvonili na zvonek a během okamžiku jim otevřela mile se usmívající Mikoto. Při pohledu na svého syna se zetěm se usmála ještě víc.

„Ahoj, kluci,“ naklonila se k Sasukemu a líbla ho na obě tváře. Na Naruta se zářivě usmála. „Už se čeká jenom na vás.“

Jakmile vešli do obýváku, všichni ztichli a překvapeně se zadívali na jejich propletené ruce. Naruto sebou při těch intenzivních pohledech škubl, ale Sasuke ho držel pevně. Mikoto jim podala skleničky se šampusem, které drželi i všichni ostatní. Do nastálého ticha zazvonil nůž o skleničku. Fugaku na sebe poutal pozornost.

„Milé dámy, vážení pánové. Sešli jsme se zde,“ Naruto i Sasuke zatnuli pěsti, „abychom oslavili narozeniny mého syna,“ rozlehlo se zdvořilé tleskání. „Sasukemu je už sedmnáct let. Zdá se být nemožné, že…,“ následoval dlouhý proslov o oslavenci. Opravdu dlouhý. Až přehnaně dlouhý. Někdo se dokonce začal nudit, protože slova pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Naruto na druhou stranu pozorně poslouchal, takže se dobře bavil. Sasuke pro změnu propadal studem. Přece jenom, před tolika lidma říct, že se v noci počůrával až do svých pěti let a že se v osmi nedokázal trefit shurikenem do terče byla rána pod pás. Ale naštěstí, jak si brzo uvědomil, Fugaka poslouchal jenom Naruto. I když… naštěstí jenom Naruto? „Takže ti, Sasuke, přeji vše nejlepší k tvým sedmnáctým narozeninám a doufám, že klan bude pod tvým vedením v dobrých rukou,“ Fugaku pozvedl skleničku a všichni ostatní, včetně Uzumaki-Namikaze, Mikoto a Naruta, ho napodobili. „Všechno nejlepší, synu,“ popřál mu Fugaku.

„Všechno nejlepší, Sasuke,“ popřáli mu sborově všichni ostatní a Naruto k tomu připojil vstřícný úsměv.

„Tak, který dárek bys chtěl otevřít jako první?“ usmála se na něj Mikoto a ukázala na stůl, který byl doslova obloženej hromadou dárků.

„Jako druhej,“ opravil jí cestou ke stolu a rukou zcela automaticky sevřel přívěsek na svém krku. Mikoto chápavě pokývala hlavou a usmála se na Naruta. Sasuke přešel ke stolu a poněkud nedůvěřivě se zadíval na hromadu dárků. Tíživou atmosféru ještě znásobovalo napjaté ticho.

Sasuke si jako první vzal malý, za to však nepřehlédnutelný dárek zabalený do světlého, křiklavého, růžového balícího papíru převázaný ještě světlejší, křiklavější a růžovější mašlí. Lehce zamračenej ten dárek otevřel. Do ruky mu vypadl řetízek z jakéhosi kovu s přívěskem ve tvaru půlsrdce, na které bylo vyryti LO. Rozhlédl se kolem. Hned si všiml růžovlásky, která se podezřele usmívala. Přejel pohledem k jejímu krku a okamžitě si všiml přívěsku na jejím krku-půlsrdce s nápisem VE. Ušklíbl se, sáhl po přívěsku ve tvaru oka a ten druhý odložil.

A tak to šlo dál. V tý hromadě dárků byly různé knížky, zbraně a pár kravin podobných tý, kterou otevřel jako první. A jako poslední mu bylo slavnostně předáno kimono velitelů klanu Uchiha. Šel se převlíknout do soukromých pokojů. Ostatní hosty odvedli starší Uchihovi do velkého sálu, který po stranách lemovaly stoly plné jídla.

„Ty nechceš jít za Sasukem?“ zeptala se s potutelným úsměvem Naruta Mikoto. Ten se na ní jenom poněkud rozpačitě podíval a zčervenal, ale neodpověděl.

„Naruto!“ odejmula ho Kushina. „Tak ráda tě zase vidím! Koukám, že jste vyrostli,“ se smíchem poukázala na jeho zakulacené bříško. Pátý měsíc je hold pátý měsíc. „Jsem ráda, že jste v pořádku,“ Naruto se na ní překvapeně podíval.

Přesně tam, kousek od stolu s jednohubkami, v tu chvíli mu došlo, že teď už nerozhoduje jenom o sobě. Teď už o sobě musel přemýšlet jako o nás. Teď už je na něm těhotenství vidět, nemohl by si to nechat vzít a přerostlo to velikost buráku. A že už to není jenom nějaký to dítě. Teď už je to jeho dítě.

V tom se otevřely dveře a vstoupil Sasuke, kterýmu to ve slavnostním kimonu slušelo víc, než kdy jindy. A Naruto si uvědomil, že to není jenom jeho dítě. Je to jejich dítě. Zatočila se mu hlava a musel se opřít o stůl. Okamžitě k němu někdo přistrčil židli a posadil ho na ní.

„Jste v pořádku, Naruto-san?“ překvapeně se podíval na starší ženu. Jistě, je muž vůdce klanu a ještě mu nosí dítě. Musí se k němu chovat zdvořile.

Najednou se mu chtělo brečet. Ten pocit lítosti byl tak silný, že musel vstát a odejít na záchod. Tam za sebou zavřel dveře a po volné stěně se svezl na zem. Mírně pokrčil kolena a začat tiše vzlykat. Byl rád, že tam za ním Sayuri nemůže. Chtěl být sám. To se mu však nepovedlo. Pochvičce vrzly dveře.

„Naruto,“ ozval se tichý, sametový hlas a někdo si sednul naproti němu., „Stalo se něco?“ Naruto vzhlédl a pohled mu padl do onyxových očí. Zavrtěl hlavou.

„Ne, jen…“ věděl, že Sasuke není zrovna ten, komu by se měl svěřovat, ale on se prostě potřeboval někomu svěřit a nenapadal ho nikdo vhodnější. Ale nedokázal najít vhodná slova. „Já prostě… Je naše,“ zašeptal nakonec, dívajíce se Sasukemu do očí. „Je naše, obou. A přes to… Všichni viděj tebe jako velkého vůdce a mě… Mě každý vidí jako tvého muže. Jsem jenom ten druhý, nepodstatný Uchiha. A při tom… Já chci být někdo! Ne jenom stín, nejdřív svého manžela a pak dítěte. Chci být normální ninja, kterého každý oslovuje tak, jak on sám uzná za vhodné,“ Naruto do toho vzlykal, ale Sasuke ho pozorně poslouchal. Sice pořádně nerozuměl tomu, co říká, přes to ale poslouchal. Pak si ho opatrně přivinul do náruče a jemně se s ním kolíbal. Naruto se k němu víc přitiskl. Oba dva věděli, že to není žádný projev lásky. Naruto prostě potřeboval podržet a tak ho Sasuke podržel. To se ve slušných rodinách dělá. A i když se v obouch míchali různé city a pocity, tentokrát si oba mysleli, že to Sasuke udělal pouze z povinnosti.

 

Zpátky se vrátili o několik minut později. Oba měli lehce zmačkaný kimono. Brzy zjistili, co je hlavním tématem večera-Sasuke, Naruto a jejich dítě. Naruto poněkud zbledl, když to zjistil. Sasuke si toho všiml.

„Pokud chceš, můžeme jít domů,“ nabídl mu tiše. Naruto zavrtěl hlavou.

„Jsou to tvoje narozeniny. Měl by sis je užít.“

„Mnohem víc bych si je užil, kdybych seděl u nás v obýváku s knížkou v ruce a ty bys do mě vtloukal, že ramen je nejlepší jídlo na světě,“ Naruto se pousmál. Takovej monolog měl asi tři dny zpátky. Dokonce to zašlo tak daleko, že se Sasuke zvedl a objednal mu do domu rovnou pět misek.

Nakonec se domů vydali asi o hodinu později a hned šli spát.

Ale Naruto se probudil uprostřed noci. Překvapeně vykulil oči a ruku přesunul na břicho. Po chvíli se šťastně usmál a sedl si.

„Sasuke,“ strčil do černovláska. Ten ve spánku jenom něco zamumlal a spal dál. „Hej, Sasuke!“ tentokrát do něj strčil prudčeji.

„Co je, Naruto?“ zamumlal rozespale. Ten mu neodpověděl, jenom vzal jeho ruku a přesunul jí na své břicho. Sasuke nejdřív nechápal, ale pak překvapeně vykulil oči. Pod rukou cítil pohyb. Sedl si a zadíval se na Naruta, ale ruku nestáhl. „Kope,“ zašeptal užasle. Naruto šťastně přikývl a radostně ho objal. Sasuke tím byl poněkud zaskočený. Jakmile si Naruto uvědomil, co to dělá, stáhl se.

„Já… totiž… promiň,“ zašeptal a byl rád, že ve tmě není vidět, jak se červená. „Dobrou noc,“ popřál raději Sasukemu a přetočil se zády k němu. Sasuke tam pak naprosto šokovaně seděl.

Nevěděl, co si má o tom všem myslet. Teprve v tu chvíli pochopil všechno, co mu Naruto to odpoledne řekl. A navíc… Co mělo znamenat to náhlé objetí? Nemohl říct, že se mu to nelíbilo. Vlastně naopak, čehož se děsil.

A tak tam ještě dlouho seděl a uvažoval. O Narutovi, o tom, co k němu cítí, o jejich dítěti a v neposlední řadě o tom, co mu Naruto řekl odpoledne. A tak. Během několika málo hodin pochopil, proč se v některých situacích cítil tak, jak se cítil.

Během té doby se Naruto otočil zpátky k němu, takže on teď viděl jeho spánkem uvolněnou tvář. Pousmál se a jemně ho po ní pohladil.

„Dobrou noc, Naruto,“ odpověděl s několikahodinovým zpožděním.