Bejt v normálu v období dospívání je samo o sobě nenormální

Do nemocnice dojeli během chvilky. Itachi tentokrát porušil své obvyklé bezpečné tempo a řítil se silnicí rychleji, než předtím Sasuke. Naštěstí se v tak pozdní hodině na silnici zas až tak moc aut nevyskytovalo. Naruto se ho jenom pevně držel a v hlavě si přehrával ty nejhorší možný scénáře o tom, co se mohlo stát Sasukemu.

Sotva Itachi zabrzdil, seskočil ze stroje, sundal si helmu a už by běžel do nemocnice, kdyby věděl, kde přesně má Sasukeho hledat. Ale nemusel čekat dlouho, protože i Itachi se o svého mladšího bratra bál.

„Itachi, Naruko,“ potkali se ve vchodu s Minatem. „Kde je?“

„Pokoj dvě stě dvanáct,“ odpověděl jenom Itachi a všichni se mlčky hnali chodbou.

„No to si děláte srandu?!“ slyšeli už z dálky rozzuřený hlas. Zpomalili a ke dveřím došli už v klidu. „Ten chlap mi úplně rozemlel motorku?!“

„Sem si mohla myslet, že ti nic není,“ vešel dovnitř Naruto. „Dokonce ani zlomenina by s tebou nechtěla trávit nějaký čas,“ ale stále byl lehce pobledlý.

„Náhodou, zlomenou nohu mám!“ odsekl vztekle. Měl všeho plný zuby a ona ho bude provokovat?! To tak!

„Tak to se teda opravdu máš čím chlubit,“ zchladil ho Fugaku. Pak si povzdechl. „Ten chlap je v pořádku, ani s jeho autem nic není. Dokonce se nám omluvil, i když nemusel,“ znovu hodil nehezký pohled na Sasukeho. „A ty, mladý muži, by sis zasloužil, abych ti tu motorku nechal v takovém stavu, v jakém je.“

„Ale to neuděláš!“ veškerý vztek byl ihned zapomenut.

„No to si ještě rozmyslim,“ přísně se na něj zadíval.

„A co si vůbec vyváděl? Kam si jel? A proč si odjel, aniž bys nám to řekl?“ začal na něj ihned chrlit příval otázek Naruto. Sasuke se na něj jenom nehezky podíval a pak svůj pohled stočil k oknu. Naruta to nehezky rozčílilo. „Fajn, jak myslíš. Jenom klidně dělej dál nedobytného ledovýho prince, ty moulo!“ vřískl vztekle a už za ním zapadly dveře. Přítomní dospělí se za ním jen nechápavě dívali.

„Co jí to popadlo?“

„To nic, jenom měla o Sasukeho strach,“ uklidnil svou mámu Itachi. „A kdybys ty nebyl idiot, vůbec by takhle nevyváděla.“

„Fakt? A co na tom záleží, co já jsem? Vždyť jí jde stejně jenom o tebe.“

„Ty jedem žárlivej idiote!“ vyplivl Itachi, kterýmu teprve v tu chvíli došlo, co se vlastně stalo. „Ano, líbí se mi, a ano, chtěl jsem s ní chodit. Ale odmítla mě. Kvůli tobě, chápeš to?! Miluje tě! Mě se teď jenom snažila pomoct, abych si sám někoho našel. Seš fakt vůl!“ a už zapadly dveře i za ním. Sasuke jenom zaraženě civěl na dveře.

Opravdu to byl jeho mírumilovnej bratr, kterého nikdy v životě neslyšel zvednout hlas? A hlavně, byla pravda to, co řekl, nebo si jenom vymýšlel?

Naruto to nevydržel. Copak je to všechno marný? Co udělal tak špatýho, že mu život nedopřeje ani chvíli klidu? Vždyť je tu teprve dva týdny, tak co se stalo špatně?

Bylo mu smutno a široko daleko nebyl nikdo, komu by se mohl se vším svěřit. Itachi byl sice fajn přítel, ale pravdu mu říct nemohl. Alespoň ne celou. Teď ne.

Doběhl ven a sedl si na lavičku. Sklopil hlavu a z očí se mu začaly hrnout slzy, to však zakryly jeho dlouhé vlasy. Proklínal je. Proklínal celej ten nápad. Proč to vůbec dělal? Vždyť Minato by ho určitě chtěl poznat, i kdyby věděl, kdo doopravdy je.

Téměř podvědomě vytáhl mobil, zmáčkl tlačítko pro rychlé vyvolávání a přitiskl si ho k uchu.

„Kushina Uzumaki, prosím?“ snažil se utišit své vzlyky. Sice je dokázal zadržet, ale nedokázal promluvit. „Je tam někdo?“

„Mami?“ vzlykl nakonec.

„Pane bože, Naruto!“ dokázal si představit, jak rychle se vyšvihla do sedu. „Co se stalo? Byls na tom bowlingu?“

„Já… jo, byl jsem tam. A já… já nevím, co se stalo, mami. Prostě, Sasuke odjel dřív a do někoho naboural, já jsem se o něj děsně bál a… on byl na mě hnusnej a já…“

„Pane bože, Naruto,“ povzdechla si žena na druhym konci spojení. „Budu tam za tři hodiny, dobře?“

„Ne! Totiž, budu rád, když přijedeš, ale nespěchej. Já to tady klidně těch dalších několik hodin vydržim.“

„Dej mi tři minuty než se vyhrabu z bytu a jsem u tebe za dvě a půl hodiny,“ oznámila mu nekompromisně a zavěsila. Naruto si povzdechl. Zase přidělává starosti.

„Naruko, jsi v pořádku?“ lehce sebou trhl, když mu na rameno dopadla hřejivá dlaň.

„Jo, jsem, Itachi, nedělej si starosti,“ usmál se na něj, jeho oči však zůstávaly smutné. Itachi si těžce povzdychl.

„Neber si to tak. Bratr je debil, ale dokáže být i citlivej a milej. Když chce.“

„A to je právě ten problém. Kdy on chce?!“ zamračil se Naruto a z jeho očí se zase spustily slzy. „Proč jsem se musela zamilovat zrovna do něj?“

„Protože srdci neporučíš,“ odpověděl Itachi a přitáhl si ho do objetí. Co bylo však pro něj překvapující, necítil nic víc než touhu pomoct kamarádce.

„Já… musím za tátou,“ po chvíli se od něj Naruto odtrhl. „Máma by měla přijet někdy za dvě hodiny.“

„Tys jí volala?“

„Jo. Ale nechtěla jsem, aby přijela! To ona,“ povzdechl si a zašel do nemocnice. „Tati?“ když vešel do pokoje, všemožně se vyhýbal Sasukemu pohledu. „Asi tak za dvě hodiny je tady máma.“

„Vážně? No výborně. Tak teď všichni pojedeme k nám do vily, co vy na to? Jeden pokoj pro hosty mám vždy připravenej pro případy, jako je tento, a jsem si jistej, že ten druhej do dvou hodin stihneme připravit taky. Sasuke, můžeme jít?“ až teprve teď si Naruto uvědomil, že Sasuke je oblečenej a opírá se o berle.

„Jasně.“

Minato sice Narutovi nabídl, že si může jít lehnout a že on se o Kushinu postará, ale on nemohl. Jenom si sedl do jednoho salónu a tiše čekal. Sasuke seděl v druhém křesle a upřeně ho sledoval. Nevěděl, kam zmizela ta živá holka, co tu před pouhou hodinou a půl byla. A Naruto měl pocit, že z něj cosi vysálo jeho energii. A vlastně i věděl, co.

Když s Itachim jeli do nemocnice, měl pocit, že se strachem zblázní. Nedokázal myslet na nic jiného než na to, jestli se Sasukemu nestalo něco vážného. A on si mezi tím jen seděl v nemocnici a nadával. Strach nahradil vztek a smutek. Zavřel se do sebe a nehodlal se otevřít. Nebo alespoň ne dřív, než bude nablízku Kushina. Se svou matkou měl vždycky dokonalý vztah. Možná to bylo tím, jak moc si byli podobní.

Naruto zaslechl zvuk motoru. Neváhal, vyskočil na nohy a běžel před dům. Nikdo ho nemohl následovat. Minato, Fugaku a Itachi cosi řešili v jiném salónku, Mikoto ochotně připravovala další pokoj pro návštěvy a Sasuke nebyl schopný chodit.

„Mami,“ zamumlal. Když otevřel velké dveře, Kushina právě vystupovala z auta. A přestože byla tma, dvůr byl dostatečně osvícený. „Mami!“ zavolal a rozeběhl se za ní. Kushina se otočila právě v čas, aby svého syna zachytila.

„Naruto,“ zamumlala mu do vlasů. Cítila, jak se jemně otřásá vzlyky. „Co jsem to jenom udělala, Naruto,“ tušila, že to jejího syna časem porazí. Tušila, že on není z těch, co by se mohli věky přetvařovat. Tušila to a přesto dopustila, aby se to stalo.

„Mami. Jsem tak rád, že jsi tady,“ zamumlal a přitiskl se k němu blíž. Kushina na svém těle ucítila Narutovi vycpávky a tiše si povzdechla.

„Naruto, tohle musí skončit.“

„Ne!“ lehce vykřikl. „Totiž, promiň. Nechtěl jsem, abys byla tak vystrašená. Jsem v pohodě,“ odtáhl se a usmál se na ní. Ale ona poznala, že to není tak docela Narutův úsměv.

„Naruto, co to děláš? A hlavně proč to děláš?“

„Brzo se budu muset vrátit, protože si doma potřebuju najít práci a tady se nemůžu přetvařovat věčně. Ale, prosím, nezkracuj mi tu dobu, co tady mohu zůstat,“ upřel na ní pohled a Kushina poznala, že je to zlé. Její syn tady nechá srdce.

„Kushino! Ty už jsi tady!“ přerušil je Minatův hlas. Odstoupili od sebe a Kushina spatřila Minata. Musela se usmát. Vůbec se nezměnil.

„Minato,“ usmála se a nadšeně se obejmuli. Naruto to s úsměvem sledoval. Viděl mezi nima lásku, která ani po letech nevymizela.