„Hej, Uchiho! Nepodváděj!“ čertil se Naruto.
„Copak podvádim?!“
„Právě si tam dal dvě karty!“
„Jo? A který, prosim tě?!“
„Červený a zelený eso.“
„A řekl ti někdo, že hrajeme rychlíka?“
„COŽE???!! Tos to nemohl říct dřív?“
„Ne, protože do teď sme hráli normálně.“
„Sráči,“ ulevil si Naruto a vynesl další kartu.
„Naruko,“ pokáral ho s lehkým úsměvem Sasuke. „Mladá vychovaná dáma by takhle mluvit neměla.“
„Nejsem vychovaná!“ A dáma už vůbec ne, pomyslel si zatrpkle Naruto. Někdy opravdu nevěděl, proč to dělá. „A tady to máš!“ vynesl mu sedmičku.
„Sakra,“ zaklel Sasuke. V ruce měl poslední kartu (svrška) a výhru měl vlastně jistou. A ona si přijde a hodí si tam sedmičku!
„Cha cha, vyhrála jsem!“ radovala se o pár okamžiků později Naruto. Sasuke se zamračil. Tohle se mu vůbec nelíbilo. Měli za sebou deset her a Naruko osm z nich vyhrála. Ještě nikdy se mu nestalo, aby ho přehrála holka. Teda, pokud to samozřejmě nebyla součást jeho balící techniky. „Jdem ještě?“
„Prší mě nebaví. Co takhle pokra? Minato, budete hrát s náma?“ ale v tu chvíli se domem rozezněl zvonek. Minato se jenom omluvně usmál na Sasukeho a vydal se ke dveřím.
„Máš smůlu, pokra neumim,“ pokrčil rameny Naruto. Sasuke protočil oči. Taková zásadní neznalost!
„Á, Itachi,“ dolehl k nim hlas z chodby. Sasuke se zamračil. Co ten tu dělá?
„Minato-san, mohl bych mluvit s vaší dcerou?“
„Jistě. Pojď, Naruko je s náma ve společenský místnosti,“ o pár chvil později už oba vcházeli do místnosti.
„Ahoj, Naruko. Sasuke,“ Narutovi věnoval úsměv, svými bratrovi pouze pokynul.
„Itachi!“ Naruto se na něj usmál. „Co tě sem přivádí?“
„Vlastně nuda. Nemám co dělat, tak mě napadlo, jestli bys nezašla do kina.“
„A co dávaj?“ beze slova mu podal program. Naruto si ho vzal a zaujatě ho pročítal. „Co je to Proroctví?“
„Katastrofální film, konec světa. Celkem efektivní a moc povedenej,“ ovšem už při slovech katastrofální film, konec světa Naruto nakrčil nos. Nikdy neměl rád katastrofální filmy.
„Hm… A co tohle? Alenka v říši divů?“
„Pohádka,“ odfrkl si Sasuke.
„Něco proti pohádkám?“ zpražil ho blonďáček nehezkým pohledem. Sasuke se jenom ušklíbl, ale nic neřekl.
„Je to hezky zfilmovaný,“ vstoupil do hovoru Minato. „Moc hezky a nápaditě.“
„Fajn, tak je rozhodnuto,“ Naruto vrátil program Itachimu. „Počkej tu chvilku na mě, jdu se převlíknout.“
„Nechceš jít s nima, Sasuke?“
„Ne, díky. Bez pohádky se obejdu,“ Minato jenom pokrčil rameny a šel se do kuchyně napít. „Co to má znamenat?“ uhodil Sasuke na Itachiho, jakmile za Minatem zapadly dveře.
„Co co má znamenat?“
„Proč si přišel pro Naruko. Vsadim se, že máš další desítky holek, který by za návštěvu kina s tebou dali nevím co.“
„Klid, niichan. Konec konců, je to jenom návštěva kina, ne?“
„Vážně? Tak pročs vůli ní odřekl ten oběd u Hyuugů, co pořádá Hiashi?“
„Jak o něm víš?“
„Pokud sis toho nevšiml, mluvil o tom včera táta.“
„No tak jsem si chtěl vyjít do kina s jednou moc pěknou blondýnkou. A co má být?“
„A co má být?! Mám si ji jednou brát!“
„Jo, jednou. Ale teď tvoje není, ne? Navíc na ní nemáš o nic větší právo, než já. A pokud ti řekne ne?“ významně pozvedl obočí. A Sasukemu došli argumenty. Samozřejmě všichni vidí, jak se věčně špičkují a hádají. Tak by nebylo až tak nečekané, kdyby ho odmítla. A co pak? „Když dovolíš, já teď půjdu do kina s tou nejúžasnější holkou, jakou jsem kdy věděl. Hold nejednat znamená hrozbu, že bude jednat někdo jiný, niichan.“
Sasuke se za Itachim mračil. Měl pravdu. A právě to se mu nelíbilo. Co se má kdo montovat mezi něj a Naruko? Samozřejmě, mohl kdokoliv. A to se mu nelíbilo. A o to míň se mu líbilo, že se té šance rozhodl chopit právě jeho bratr.
Itachimu se Naruko opravdu líbila. Byla hezká, inteligentní, vtipná a na rozdíl od těch jeho fanynek, kterých měl sice míň než Sasuke, ale pořád tu byly, se s ní dalo normálně mluvit. Když s ní mluvil minulý večer, cítil se stejně uvolněně, jako by si povídal se svými přáteli. A to se žádnou jinou holkou ještě nezažil. Proto ho přitahovala.
„Můžeme jít?“ vešel do předsíně o pár minut později Naruto. Na sobě měl džínovou sukni do půli stehen a triko s krátkým rukávem a véčkovým přijatelným výstřihem.
„Jistě,“ Itachi se na něj usmál a nabídl mu rámě. Naruto se rozesmál a zavěsil se do něj.
„To bylo super!“ vyšel z kina Naruto se širokým úsměvem na tváři. „Páni, tak dlouho sem nebyla v kině! A tohle byl příjemnej zážitek. Co říkáš, Itachi?“
„Souhlasim,“ usmál se na něj Itachi. Těšilo ho, že si před ním Naruko na nic nehraje a že nechává průchod i své „dětské“ stránce. Vyložil si to jako znak upřímnosti. Naruto ale takhle jednal zcela normálně a bylo jedno, kdo tam s ním byl. „Co bys řekla na večeři? Přece jen je už docela pozdě.“
„Ráda bych, ale peněženku jsem si nechala doma.“
„Za co mě máš?! Samozřejmě tě zvu.“
A tak se šlo do restaurace na večeři. Tam stihli probrat snad všechno. Od pohádky, na které právě byli, přes muziku, kterou poslouchají, až po různé zážitky. Oba se opravdu moc bavili. Celý to odpoledne mělo jenom jeden háček.
Naruto to celé bral jenom jako kamarádskou zábavu. Itachi to bral jako partnerskou schůzku. A ani jeden ani druhej nevěděl, že to ten druhý bere jinak. Ale v Narutově případě tomu tak nemělo být dlouho.
„Jsem domaaa!“ zavolal Naruto a vešel do společenského pokoje. Sasuke s Minatem tam hráli šachy.
„Tak jak bylo s Itachim?“ zeptal se jí Minato a posunul koněm.
„Super,“ usmál se na něj Naruto.
„Šach,“ poznamenal jenom Sasuke a Minato se musel zase věnovat hře.
„Po kině jsme se stavili na večeři a trochu jsme si popovídali. Bylo to opravdu příjemný. Páni, to už je tolik?“
„Garde,“ poznamenal Minato s úsměvem. Že by se mu konečně povedlo alespoň se přiblížit k vítězství?
„Mat,“ oznámil hned na to Sasuke. A Minato jenom šokovaně zíral na šachovnici. Kde tu věž Sasuke vyšťoural? „A došlo aspoň k polibku?“ dodal hned na to Sasuke k Narutovi. Ten se zarazil v půlce protažení.
„Po-polibku?“ vyprskl. „Co to meleš! Byla to jen přátelská schůzka.“
„Vážně?“ Sasuke pochybovačně pokrčil jedno obočí. Naruto nechápal, jak se mu to povedlo, ale každopádně to vypadalo dost efektivně. „A ví o tom i Itachi?“
„No… jistě! Proč jinak by mě zval na…“ zarazil se a jako na povel zrudl. „A sakra,“ uvědomil si, že ani jeden z nich se k tý schůzce nijak blíž nevyjádřil. Takže to klidně mohlo být rande.
„Takže ty v mém bratříčkovy probouzíš plané naděje, jo?“
„Kdo říkal, že jsou plané?“
„Aha. Takže ho miluješ.“
„Pro-prosim?“ Naruto byl tak šokovanej, že se dokonce zeptal spisovně.
„No když ty naděje, co v něm vzbuzuješ, nejsou plané, tak ho miluješ, no ne?“
„Já v něm snad vzbuzuju naděje?!“
„No jasně. Copak sis nevšimla, jaký pohledy k tobě včera vysílal? Jak tebou byl okouzlen?“ ze Sasukeho hlasu čišela zuřivost. Naruto ji chvíli vůbec nechápal, ale pak mu to došlo.
„Ale copak? Snad nám nežárlíš?“ jeho rty se roztáhly v lehce zlomyslném úsměvu.
„Já? Ne! Jaks na to, prosím tě, přišla?“ snažil se to zamluvit. Ale už bylo pozdě.
„Ne, vůbec. Jenom jseš děsně žárlivej na svýho bratříčka,“ prohodil ironicky blonďák. „Víš Sasuke, když žárlíš a rozčiluješ se, jseš celkem rozkošnej,“ úsměv, který mu nyní věnoval, byl naprosto upřímnej. A Sasukeho to na malou chvíli odzbrojilo. „Jdu se vysprchovat.“
sugoi
(Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz), 4. 4. 2010 22:07)