Bejt v normálu v období dospívání je samo o sobě nenormální

Vchodové dveře od Minatovy vily klaply a na schodech se ozvaly schody. Tři osoby v salónku nedaleko haly si povzdechli.

Sasuke, konečně bez sádry, vešel do svého pokoje. Aniž by se rozhlížel kolem, vysíleně padl na svou postel. V uplynulých šesti týdnech trávil prakticky všechen svůj čas právě tady.

„To jsem si mohl myslet,“ ozval se posměšný hlas z rohu pokoje. Sasuke sebou lehce trhl. Stočil hlavu za hlasem, a když uviděl svého bratra, povzdychl si.

„Co zase chceš, Itachi?“

„To co vždycky,“ odpověděl jednoduše, přešel k němu a sedl si vedle něj na postel. „Konečně máš sádru v čudu a ty děláš co? Lehneš si do postele,“ odfrkl si.

„Jdi do háje!“ odbyl ho a zase se svalil do peřin, obličejem napřed.

„No, tam dneska jdu taky, ale nejdřív ti musim domluvit,“ odpověděl naprosto v klidu Itachi. Sasuke cosi zahučel do polštáře. „Takže, máš něco zásadního proti homosexuálům? A dobře važ svou otázku, neboť s jedním z nich právě mluvíš.“

„Ne,“ bylo mu nesrozumitelnou odpovědí.

„Mění se snad Naruto nějak jenom díky tomu, že je to kluk.“

„Ne,“ tentokrát byla odpověď ještě nesrozumitelnější.

„Chtěl bys být s ním?“ nastalo dlouhé ticho.

„Jo,“ bylo mu tou nejtišší odpovědí.

„Tak proč za ním nejedeš?!“

„Pokud ti to ještě nedošlo, tak motorku mám zdemolovanou a řidičák na auto nemám,“ utrhl se na něj Sasuke a hodil po něm zlý pohled.

„Ty seš někdy fakt strašně natvrdlej,“ odfrkl si Itachi. Sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl klíčky.

„Tvoje motorka?“ nakrčil nechápavě obočí Sasuke. Itachi si povzdychl.

„Tak asi bude pravda, že nešťastná láska dělá z lidí idioty,“ poznamenal.

„Hej!“ ohradil se okamžitě Sasuke.

„Tak hele. Pokud se na něj chceš vybodnout, hodit ho za hlavu a žít si dál po svém, tak já mám důležitější věci na práci než se tady s tebou vybavovat. Ale jestliže za ním chceš jet…“

„Přestaň plácat a vyklop, co chceš,“ zavrčel Sasuke a rychle se napřímil.

„Ne, nejdřív ty mi něco řekni. Co chceš?“ na několik okamžiků zavládlo ticho. Sasuke slyšel, jak prudce mu buší srdce. Věděl, co má odpovědět. Znal odpověď. Ale bál se jí. „Řekni, Sasuke. Kdybys teď mohl cokoliv, co by to bylo?“

„Chtěl bych ho tady,“ odpověděl nakonec. „Ne. Chtěl bych ho vedle sebe. Pak by už nezáleželo na tom, kde jsme,“ Itachi se usmál.

„Na,“ podal mu klíčky. „Jeď za ním,“ usmál se na něj. Sasukemu se na tváři objevil docela malinký úsměv, který se však stále rozšiřoval. Nakonec se rozrostl po celém jeho obličeji.

„Díky, brácha,“ vzal si je od něj a rychle vyskočil z postele.

„Počkej!“ zarazil ho Itachi. „Stav se dole v salónku. Řekl bych, že Minato by rád jel s tebou,“ usmál se a spiklenecky na něj mrkl. Sasuke se na něj usmál zpátky a rychle vyběhl z pokoje.

„Minato? Minato!“ schody bral po dvou a z posledních několika seskočil. Vběhl do salónku a téměř se srazil se svým otcem. „Ugh, otousan?“ překvapeně zamrkal.

„Ty sis všiml?“ odfrkl si Fugaku. Sasuke neodpověděl. Jenom si skousl spodní ret. „Nicméně-kam se tak ženeš?“

„Za Narutem,“ odpověděl prostě a v ruce stiskl klíčky od Itachiho motorky.

„A jak se tam chceš dostat?“ tentokrát jenom svému otci ukázal klíčky. Nehodlal se jím déle zabývat.
„Minato, jedeš se mnou?“

„Že se ptáš,“ odfrkl si Minato a svižně vstal. „Hejbni kostrou. Když si pospíšíme, budeme tam už před pátou.“

Fugaku se jenom tiše díval za svým mladším synem a nejlepším přítelem. Na rameni ucítil jemný dotyk své ženy.

„Netrap se tím, Fugaku.“

„Ale… nejdřív Itachi a teď i Sasuke…“

„No a? Nic to nemění na tom, že jsou to naši synové.“

„Ale my je vychovali…“

„To nemá s naší výchovou nic společného, Fugaku. Prostě jsou takový.“

„Jak to víš?“

„Zajímám se.“

„O buzeranty?“

„Ne. O naše syny.“

„Uzumaki!“ blondýn v zástěře číšníka sebou lehce trhl. „Na dvojce máš zákazníky. A jestli budeš stále tak zamyšlený, tak o tuhle práci přijdeš.“

Naruto si povzdechl. Tohle nebyla práce, kterou si zrovna představoval. Ale nic lepšího nesehnal. A ač se mu to nelíbilo, peníze potřeboval. Ale jeho mysl se nedokázala odprostit od černovlasého člověka, kterého si jeho tělo i mysl vybraly za boha. A právě tento černovlasý bůh byl důvodem, proč byl neustále mimo realitu. A on si přitom byl jistý, že Sasuke na něj už dávno zapomněl.

„Tak co si budete přát?“ zamumlal nyní již automatickou frázi a ani se na ty, které obsluhoval, nepodíval.

„Naruto? Jseš to ty?“ známý hlas ho konečně zcela vrátil do reality a on se zadíval na stůl před sebou. U něj seděli jeho spolužáci.

„Kibo? Shino? Choji? Shikamaru?“ zeptal se překvapeně. „Co tu děláte?!“ zářivě se na ně usmál.

„No co by! Přišli jsme na kafe,“ zasmál se Kiba. „Od kdy tu děláš?“

„Minulý týden jsem začal,“ pokrčil rameny.

„Sakra, chlape, to je doba, co jsme o tobě slyšeli! Kdes byl?!“

„U táty,“ pokrčil rameny, sklopil hlavu a víc to nerozebíral.

„No, kdy tu končíš?“

„Za dvě hodiny. Vydržíte to tady?“ znovu vzhlédl a usmál se na ně.

„No jasný,“ zasmál se Kiba. „Jenom dones čtyři velký piva a pak si nás tu vyzvedni.“

„To není Naruto, kterýho známe,“ poznamenal Shino, když se jejich bývalý spolužák ztratil za rohem.

„Něco se změnilo,“ souhlasil Shikamaru a vytáhl balíček cigaret.

Rychlá a hlavně velmi silná motorka konečně, po několikahodinové cestě vjela do města. Chvíli projížděla různými ulicemi, než konečně zastavila u jednoho chodníku.

„Takže kam mám jet teď?“ zeptal se poněkolikáté řidič, neboť před tím nikdy neslyšel odpověď díky protivětru.

„K soudu.“

„Jasný, a já hned vím, kde to je,“ protočil dotyčný s černou helmou oči.

„Vrať se na hlavní ulici, tam třetí pravotočivou zatáčkou, tu ulici celou projeď, zahni doleva a přímo budova před tebou.“

„Fajn,“ řidič zase nakopl motorku a vydal se přesně dle pokynů staršího muže za sebou. O malou chvíli později už zastavovali před budovou soudu, z které právě vycházela skupinka lidí.

„Kushino!“ zvolal Minato, rychle seskočil z dosud nastartované motorky a sundal si helmu.

„Minato!“ zvolala překvapeně žena v šedém kostýmu. Okamžitě zapomněla na ženu, s kterou se právě bavila, a rozeběhla se k blonďatému muži. „Minato, co tady děláš?!“

„Přijeli jsme za vámi,“ přivinul jí k sobě a něžně políbil na rty.

„Hej, na to budete mít dost času potom!“ vyrušil je poněkud příkře Sasuke. Odtrhli se od sebe a usmáli se. „Kde najdu Naruta?“

„Vrať se zpátky na hlavní a v té kavárně kdesi uprostřed ho najdeš,“ usmála se na něj chápavě Kushina.

„Díky,“ sotva toto slovo odeznělo, motorkář i s vypůjčeným strojem byly pryč.

„Tak přece,“ usmála se Kushina a opřela si hlavu o Minatovo rameno.

„Tak přece jsem dojel já? Nebo tak přece se Sasuke konečně zvedl a přijel si pro Naruta?“

„Tak přece se Naruto nebude už trápit.“

U kavárny na hlavní třídě smykem zastavila motorka a všichni přítomní, hosté i číšníci a servírky, tím směrem otočili hlavy. Dokonce i Naruto vzhlédl. Zajímalo ho to. Která asi tak bude ta šťastná, pro kterou si přijel přítel? A ještě hezký přítel, musel uznat, kterému přiléhavé kalhoty a černá košile vyloženě slušely. Jaké ale bylo jeho překvapení, když si onen neznámý sundal helmu a pohozením hlavy uvolnil své středně dlouhé temné vlasy. Jeho dech byl náhle velmi mělký a jeho srdce zrychlilo svou práci, když se jeho blankytné oči setkaly s těmi tmavými. Sasuke se pousmál a odložil svou helmu

„Jé, ten je hezký.“

„Páni, za kým asi přijel.“

„Zná ho někdo?“

„Chtěla bych být na místě té, pro kterou si přijel.“

„Co to je za frajírka?“

„Sakra, to bude konkurence!“

Ty a jiné věty se pomalu začaly šířit kavárnou. Ale Naruto to nevnímal. Jenom sledoval Sasukeho. Jak vešel do kavárny, rychle se rozhlídl, ale jakmile se jeho pohled setkal s tím safírovým, už neuhnul. Pár rychlými kroky se přesunul k blonďákovi.

„Promiň, Naruto. Promiň, že jsem takový blb,“ lehce přiložil svou ruku na jeho tvář.

„Rozhodně nejsi sám,“ na tváři blonďáka se objevil láskyplný úsměv.

„Ale já chci být sám. Chci být jediný,“ namítl Sasuke. Naruto moc dobře pochopil jeho slova.

„Dokaž to,“ téměř až zašeptal. A Sasuke věděl, co má dělat. Přestože se na ně soustředily pohledy všech přítomných v kavárně a přestože on, jakožto budoucí majitel jedné velmi významné firmy a syn dalšího majitele možná ještě významnější firmy, by neměl na veřejnosti způsobovat žádné skandály, lehce se k němu naklonil a něžně spojil jejich rty. Většina návštěvníků kavárny odvrátila hlavu, ale jeden stůl to všechno pozorně pozoroval.

„Tak takhle to je,“ zamumlal zamyšleně Shikamaru.

„Ale jak se s ním Naruto seznámil?“ nešlo to do hlavy Kibovi.

„Těžko říct,“ Shikamaru se lehce zamračil.

„Ale každopádně to vysvětluje, proč si Naruto nikdy nenašel holku,“ odfrkl si Kiba.

„Vadí ti to snad?“

„To sem neřekl.“

Mezitím se Naruto od Sasukeho lehce odtáhl. Přestože se mu polibek naplněný něhou líbil, nemohl v něm pokračovat.

„Sasuke… tady ne,“ lehce sklopil hlavu. Černovlasý se pousmál, když spatřil lehce zrudlé tváře svého přítele. Vzal ho za ruku, propletl s ním prsty a už ho odváděl pryč.

„No tak to teda moment! Uzumaki, co si myslíš, že děláš? Udělej ještě krok a máš po práci,“ Sasuke s Narutem na sebe pohlédli a usmáli se. Sasuke pomohl svému blonďáčkovi ze zástěry a hodil ho po chlapovi, který na ně volal.

„Děkuji, ale já už práci nepotřebuju,“ doplnil to Naruto, sladce se na svého nadřízeného usmál a vyšel za Sasukem na ulici. Ten přešel k motorce a podával mu svou helmu.

„Nějak sem to nedomyslel a nechal Minatovi druhou helmu, tak si teď tu mojí vem ty,“ usmál se na něj.

„Ale co když-“

„Klid, Naruto, nic se nestane. To jenom pro jistotu.“

Byl už večer a Kushina s úsměvem na rtech a v Minatově náruči sledovala svého syna a jeho přítele, jak se se smíchem honí po zahradě a stříkají po sobě vodou z hadice.

„Tak co, zlato? Konečně šťastná?“

„Když jsem vás před dvěma dny viděla na motorce před soudem, myslela jsem, že sním. A když jsem pak viděla u sebe v bytě Naruta, který si za ruku vedl Sasukeho, myslela jsem, že jsem se dostala do nebe.“

„A co si myslíš teď?“

„Teď? Teď mám pocit, že jsem se zbláznila. Že jsem se nějak omylem zamkla ve svém vzdušném zámku, protože žiju svůj sen.“

„Uááááá!“ zakřičel přes celou zahradu Naruto, když se mu na záda nalepilo další mokré tělo. Sasuke se mu zasmál do ucha a vyzdvihl ho do vzduchu. „To není fér! Ty jsi silnější a rychlejší, to není fér!“ šťastně se smál.

„Máš pravdu, není to fér,“ přikývl černovlásek a líbnul svého přítele na líčko. „My jsme tady mokří až na kost a Itachi s Deidarou se válej u bazénu naprosto v suchu.“

„Tak je jdeme namočit, ne?“ rozesmál se Naruto.

Teď už je to přesně tak, jak má. Všichni jsou šťastní a spokojení a mají toho, koho tak dlouho chtěli. Nic nemůže být lepší. Možná jen…

„No tak, Fugaku, nebuď na ty chlapce tak nepříjemný!“

„Proč bych neměl?“

„Tvý synové je milujou.“

„No právě.“

„Fugaku! Jestliže je okamžitě nezačneš respektovat, tak se taky může stát, že s námi až do smrti nepromluví!“

„Copak ty nechceš vnoučata?“

„Fugaku, můžou si nějaké děti adoptovat.“

„Jo, ale to nebudou naše vnoučata.“

Mikoto si povzdechla. Proč jen se zamilovala do tak tvrdohlavého a netolerantního muže? Ale pevně věřila, že i on se jednou umoudří.