Bejt v normálu v období dospívání je samo o sobě nenormální

Sasuke ležel na posteli v jeho propůjčeném pokoji. Ani za nic nedokázal usnout. Měl pocit, že jeho hlava praskne pod náporem myšlenek. Stále se rojily nové a nové a když náhodou aspoň jednu z nich dokázal zachytit v celém znění, rozhodně na ní nedokázal odpovědět. A do toho všeho mu v hlavě stále zněla slova jeho bratra.
Ano, líbí se mi, a ano, chtěl jsem s ní chodit. Ale odmítla mě. Kvůli tobě, chápeš to?! Miluje tě! Mě se teď jenom snažila pomoct, abych si sám někoho našel. Seš fakt vůl!

Stále a stále se opakovaly. A on musel dát Itachimu za pravdu. Je to vůl. Jenomže… když se jednalo o ní, jako by úplně ztratil soudnost. Jednal s ní sice stejně, jako s kteroukoliv jinou dívkou, v duchu jí však viděl jinak. V životě neviděl tak energickou holku s neuvěřitelným charismem a tak prořízlou pusou. A při tom vlastně celkem stydlivou.
Pokusil se převalit z jednoho boku na druhý, ale v noze ho ostře bodlo a on to raději vzdal. Místo toho se jen nepohodlně zavrtal víc do postele a povzdychl si. Zavřel oči s tím, že se opravdu pokusí usnout. Ale místo toho se před ním objevil lehce ublížený, smutný, ale také rozčilený obličej hezké blondýnky s pronikavýma očima. Už lehce zoufale zasténal. Takhle to dál nejde.

Rozevřel své zcela bdělé oči a před nimi se objevil čistě bílý strop. Ne, takhle to dál opravdu nejde. Sáhl na stůl vedle postele a před oči si dal displey mobilu. Trpitelsky přivřel oči, když zjistil, že je půl druhé ráno. Ale s mobilem na očích ho něco napadlo. Na pár chvil zaváhal, ale pak jenom dlouze zmáčkl jednu číslici a přiložil si mobil k uchu. Několik dalších vteřin jenom v tichosti čekal. Nečekal, že by mu to vzal hned. Konec konců, kdo by byl nadšený z takhle pozdního hovoru? Někdo by si dokonce mohl říct, že je to opravdu brzký telefonát.

„Máš kliku, že tě nelze přes mobil přizabít, Sasuke,“ ozval se v něm nakonec velmi rozespalý hlas. „Co pootřebuješ?“

„Radu,“ jednoduchá odpověď, přesto ale Sasukeho stála přemáhání.

„Ale, můj dokonalý bratříček si neví rady?“ po pobaveném odfrknutí se z mobilu ozvaly vzdálené protesty. „Počkej chvilku,“ několik dalších chvil bylo slyšet, jak se Itachi přesouvá někam, kde nebude nikoho rušit. Sasuke se na chviličku zamyslel, s kým asi jeho brácha skončil na pokoji. Nejspíš s Deidarou, usoudil nakonec. Tak jako vždycky. „No?“

„Potřebuju radu,“ zopakoval Sasuke, který se nějak nedokázal přinutit k tomu, aby se dostal k podstatě věci.

„To už jsme slyšeli. Tak to už vyklop! Nemám na tebe celou noc, víš, nevim jak ty,ale já taky chci ještě spát,“ Itachiho hlas byl opravdu otrávený a na konci proslovu plynule přešel v zívnutí.

„To se máš, když můžeš usnout,“ zabručel Sasuke polohlasně. Vlastně si byl jistý, že to Itachi ani neuslyší, ale nemohl si to nechat pro sebe. „Jak je to s Naruko?“

„Jak je co s Naruko?“ Itachimu očividně mozek po nečekaném probuzení nepracoval až tak rychle.

„No… však víš,“ Sasuke těkal pohledem všude po pokoji. Tohle nesnášel. Mluvení o citech mu nikdy pořádně nešlo.

„Sasuke, dovol, abych ti připoměl, žes mě právě vzbudil uprostřed noci po tom, co sem se starou partou tak trochu zapíjel,“ Itachi se snažil mít se svým bráškou trpělivost. „Tak buď vyklop, co chceš, a nebo mě nech spát!“

„Potřebuju pomoct, abych získal Naruko,“ vyklopil ze sebe Sasuke a sklopil oči, i když to nemohl nikdo vidět. Ne, city opravdu nejsou jeho silná stránka.

„Získat jako získat nebo získat jako získat?“ na druhé straně spojení se Itachi lehce zamyšleně zamračil. „Mluv laskavě srozumitelně!“

„No já nevim, kdo z nás tady mele nesmysly,“ opět zamumlal Sasuke, ale tentokrát ho Itachi slyšel.

„Hele, nech si keci na koledu, jo?“ zamumlal podrážděně, nicméně jeho rozum se konečně alespoň trochu rozpohyboval. „Chceš jí získat jakože na jednu noc do postele, nebo aby s tebou i za dvacet, třicet let žila?“
„Kdybych jí chtěl dostat do postele, žádnou radu bych nepotřeboval,“ zavrčel Sasuke. To, že něco sám nezvládal, ho opravdu iritovalo. Itachi mu to nemusel pořád předhazovat.

„No fajn. Tak zaprvé, přestaň se chovat jako princátko, kterému je všechno jedno. Projev jí náklonnost, pochval jí šaty, make-up, boty, nabídni jí, že jí s něčim pomůžeš nebo třeba jenom že si s ní něco zahraješ. Buď na ní příjemný,“ vychrlil ze sebe Itachi a Sasuke se mračil čím dál tím víc. Jasně, tohle všechno ho už napadlo, ale… dokáže to? Všude působil jako ten, co dokáže všechno. Ale ve skutečnosti…? Sám o sobě pochyboval. „Za druhé, přestaň žárlit. Naruko je velmi společenská a přátelská, s každým je hned kamarádka a každý si jí hned oblíbí. Je to její přednost, ale ve vztahu se to může lehce stát nedostatkem. Takže přestaň být takový žárlivý idiot,“ tentokrát se Sasuke už vyloženě mračil na zeď před sebou. „A pak…,“ Itachi se odmlčel. Sasuke se napjal. Cítil, že to, co mu bratr nyní řekne, je to nejdůležitější vůbec. „I když to je velmi silná osoba, je vlmi emotivní. Je vztahovačná a lze ji strašně snadno citově rozhodit. A je lehce naivní. Jsi si jistý, že bys pro ní byl vhodný? Že bys pro ní byl oporou a při tom ji věrně a oddaně milovat? Že bys dokázal celý svůj život vydržet jenom s ní? Protože ona nevěru neodpustí, Sasuke,“ rozhostilo se ticho. Itachi nevěděl a snad ani už nemohl a nechtěl pokračovat a Sasuke zase váhal, co odpovědět. Nebo možná ani nevěděl, jestli má odpovídat. „Dobrou noc, Sasuke.“

Mladší z bratrů odložil mobil zpátky na noční stolek a vzdáleným pohledem hleděl před sebe. Věděl, že nezíská-li tu jedinečnou holku, silně to pošramotí jeho ego. Ale pokud jí získá… bál se, že to by byla ta mnohem horší možnost. Protože… dokázal by s ní opravdu vydržet celý život? A pookud ne, dokázal by se s ní rozejít? Neměl zkušenosti s vážnými vztahy. Jak tedy poznal, že tento vztah je vážný?

V okamžiku, kdy Naruko s Itachim odešli z víru zábavy. Mělo mu to dojít už dřív, ale teprve v tu chvíli ho ten pocit, který tak zvláštně rozechvěl jeho srdce a zkroutil mu žaludek, plně ovládl. Lomcovala jím zuřivost. A tak neppřemýšlel. Prostě jen beze slova vstal a odešel. Odešel z místnisti, odešel z budovy a o pár chvil později opustil na své motorce i přilehlé pozemky. Společně s žárlivostí jím lomcovala zuřivost. Proč? Na koho se zlobil? Sám nevěděl. Na Naruko, že si jeho citů nevšimla? Jak by mohla, když si jich nevšiml ani on sám! Na Itachiho, že se o Naruko neustále snaží i když, jak řekla ta přitažlivá blondýna, ona mu důrazně vysvětlila, že mezi nimi je pouhé přátelství? Ne, nemyslel si, že by to tak ve skutečnosti bylo. Sám na sebe, že je to obyčejný egoista, který je takový chudák, že sám sobě nedokáže říct, co vlastně cítí? Ano, tak nějak to bude.

Tyhle všechny myšlenky se mu honily hlavou, když vyjel na prázdné silnice. Jeho ruka sama a automaticky zvyšovala rychlost. On sám jízdu ani řádně nevnímal. Konec konců, proč také? Jednak byly silnice v této pozdní hodině opravdu liduprázdné, a pak mu v té chvíli bylo opravdu úplně všechno jedno. A pak přišel náraz.

Sasuke rázně sám pro sebe přikývl. Hned zítra, tedy vlastně už dneska, začne se svým chováním něco dělat. Ukáže Naruko, že mu má dát ještě alespoň jednu šanci.  Je to sice riskantní krok, neboť on neví, jak to bude dál a jak se bude jejich vztah vyvíjet, ale byl přesvědčený, že to bude stáát za to.

Lehce si povzdechl, trochu víc se zabořil do měkké postele a zavřel oči. Snad teď, když si konečně utřídil myšlenky, v klidu usne.