Bejt v normálu v období dospívání je samo o sobě nenormální

Bylo opravdu pozdě večer a z celé velké vily bohatého Minata Namikazeho se svítilo v jednom jediném pokoji. Naruto si šel lehnout krátce po příjezdu své mámy a Sasuke se do postele odebral krátce po něm s vědomím, že s odchodem Naruta odešel jediný člověk, který jeho myšlenky držel na uzdě a uchvacoval jeho pohled. Nyní musel svým myšlenkám dát prostor k plnému ovládnutí jeho hlavy. Itachi se omluvil krátce po odchodu Sasukeho s tím, že se vrátí zpátky do bowlingové haly, aby svým společníkům vysvětlil jejich náhlý úprk. A Mikoto a Fugaku si šli lehnout jen před malou chviličkou.

Kushina si těžce povzdechla, zabořila se hlouběji do křesla, zavřela oči a zaklonila hlavu. V posledních čtrnácti dnech si dělala o svého syna neuvěřitelné starosti. Ale důvěřovala mu. Tak moc mu věřila, že ani nepoznala okamžik, kdy se celá situace změnila. A teď se cítila provinile.

„Děje se něco?“ na rameni ucítila teplou, utěšující dlaň. Kdyby ona nebyla součástí toho, kdo jejímu synu způsobil takové trápení, uklidnilo by jí to. Takhle ale nemohla pomoct.

„Nic, Minato,“ zavrtěla hlavou a pokusila se o úsměv. Bohužel, její lži byly vždy stejně průhledné jako ty Narutovi.

„Vážně?" Minato jí to nevěřil. Dokázal v jejích očích číst stejně snadno jako v otevřené knize. Kushinin úsměv povadl.

„Mám jenom  moc starostí v práci. Měla jsem si udělat volno dřív," odpověděla polo-pravdivě. Její nynější případ bylo pravdu těžký, nicméně pro ni to znamenalo spíš radost než starost.

„No,to je tedy dobře, že jsi sem přijela," okamžitě se na ní usmál Minato. „Děti už jsou velké a můžou tady zůstat sami," Kushina sebou při poslední větě trhla.

„Myslíš Naruko se Sasukem?" ptala se nejistě.

„No jasný. Opravdu už jsou dost velký na to, aby mohli být doma bez dozoru rodičů. A jsem si jistý, že o Naruko se nemusíš bát. V uplynulých dvou týdnech mi dala  jasně najevo, že se o sebe dokáže postarat sama."

Kushina to věděla. Jistěže věděla,že její syn je dost schopný se o sebe postarat sám. Ale přesto jí to dělalo starosti. Co kdyby se náhodou podřekl? Jak by asi ten podivný kluk reagoval? Možná by to tak bylo lepší, protože by okamžitě mohli jet domů, ale jak by na to reagoval Naruto, který jí jasně řekl, že chce domů odjet co nejpozději?

„Já vím,“ odpověděla prostě. Rozhostilo se mezi nimi ticho a Minatův stisk na jejím rameni zesílil. „Děkuju, žes mu neřekl celou pravdu.“

„Je moc mladý na to, aby jí mohl pochopit,“ odpověděl tiše Minato. „Stejně jako jsem byl tenkrát já,“ Kushina se překvapeně otočila. Znamenalo to snad…?

„Říkáš, že kdyby se to stalo… ne!“ prudce zavrtěla hlavou. Nechtěla na to ani pomyslet. Ta noc se jí do snů motá ještě teď. Ještě teď, po víc než devatenácti letech, se budí celá zpocená díky svému vlastnímu výkřiku. Kolikrát přemýšlela o tom, jestli to, že nezná celou pravdu, není horší, než kdyby jí znala.

„Neříkám nic,“ Minato nejspíš uhodl její myšlenky. „Jenom si myslím, že jsem tenkrát nebyl připravený na nic zodpovědného.“

Kushina si jeho slova nechala doznívat v hlavě. Chtěl jí tím snad říct, že teď už je připravený čelit nástrahám reálného světa?

„Asi bych si měla jít lehnout. Jsem po té cestě unavená.“

Kushina ležela na prostorné a velmi pohodlné posteli a až moc bdělýma očima těkala po sněhobílém stropě. Nedokázala usnout, její rozhovor s Minatem jí v hlavě vyvolal vichřici myšlenek.

Už mnohokrát to chtěla Narutovi říct. Důvod, proč jí opustil Minato. Vlastně ji opravdu překvapovalo, že se na to nikdy nezeptal. Asi si všiml, jak nerada o tom mluví.

Bylo to to nejhorší a zároveň nejlepší období jejího života. Nejlepší proto, že ho strávila po boku Minata. Tedy, většinu svého času. Ten zbytek strávila v drogové extázi. Až se jí to jednou stalo osudným…

***

„Ale no tak, Minato! Pojď s náma,“ snažila se svého přítele přemluvit rusovlasá dívka. V očích jí hořely drobné plamínky uličnictví a ona se nemohla dočkat večera.

„Ne, Kushino. Řekl jsem ti hned na začátku, že tam s tebou chodit nebudu,“ zamračil se na ní blonďák. Ani pranic se mu nelíbilo, že jeho přítelkyně je drogově závislá. A přestože si slíbil, že jí z toho vyléčí, nedařilo se mu to. Rusovláska naštvaně našpulila pusu.

„Ale bez tebe to nebude taková zábava.“

„Já myslím, že se budeš bavit dost,“ odsekl Minato. Pak si zhluboka povzdechl. „Promiň, Kushino, nechci se hádat. Ale já tam prostě nepůjdu.“

„Dobrá! Tak si dřep doma na sedačce! Ale já tak svůj sobotní večer trávit nehodlám.“

„No tak, Minoru! Máš to?!“ všech patnáct pohledů se stočilo k jednomu klukovi, který seděl v rohu. Ten se jenom zašklebil.

„Jo. Ale je tu menší problém,“ všichni se na něj s očekáváním dívali. Jejich dealer neměl nikdy žádný problém se sháněním drog. Měl tak zatraceně dobré kontakty, že nikdo z nich nebyl nikdy na suchu. Ale teď už to byla doba, co si kdokoliv z nich naposledy píchl. Začaly se projevovat abstinenční příznaky.

„Kurva nenatahuj to a urychleně to vyklop,“ vyštěkl drobný kluk, který už sem přišel celý rozklepaný. Kushina mlčela a vyčkávala. Ona na tom ještě nebyla tak zle. Ale věděla, že jestliže si do hodiny nešlehne, bude to zatraceně zlý.

„Mám jenom patnáct dávek,“ řekl prostě ten kluk a svůj prázdný pohled upřel kamsi do zdi. Všichni strnuli. Věděli dobře, co to znamená. Jeden z nich zůstane na suchu.

„Dej to sem!“ ohromující ticho uťala slova jedné velmi pohublé a pobledlé dívky. Strhla se bitka. Bitka o všechno. A Kushina si z ní pamatovala pouze to, jak jí jehla zajíždí do žíly a tam se uvolňuje ta pro ní zapotřebná tekutina.

Když se další den ráno probudila, byla doslova přichycená na jednom z těch podsaditějších kluků. Lehce se protáhla, rozhlídla se kolem a drcla do kluka vedle sebe. Netušila, jak probíhala noc, ale její potřeba po droze byla zase na nějakou chvíli ukojená. Všude kolem se váleli úplně všichni zúčastnění z minulé noci, akorát Minoru seděl v křesle v rohu a svůj prázdný pohled upíral kamsi z okna.

Svůj pohled stočila zpátky na kluka vedle sebe. Poznala ho okamžitě. Byl to Hachiro, brigádník v jednom místním klubu. Dělal vyhazovače, i když nebyl o moc starší než ona.

„Hachiro, vstávej,“ dloubla do něj ještě jednou. „No tak, Hachiro, přijdeš pozdě do práce,“ všichni věděli, jak je práce důležitá. Bez práce nebudou peníze a bez peněz materiál. „Tak hni sebou!“ strčila do něj mnohem ostřeji než dřív a on se z boku překulil na záda.

Dívčí výkřik protnul ticho a Kushinina dlaň vyrazila k ústům, aby je překryla. Před ní ležel asi pětadvacetiletý muž s probodnutým a zakrváceným krkem. Všichni okolo ní se díky jejímu řevu vzbudili a teď jenom něco nesrozumitelně bručeli.

„Pane bože,“ vyžbleptla Kushina.

„Ten se už nevzbudí,“ upoutal jí tichý, ochraptělý hlas. Zvedla hlavu a spatřila, jak Minoru svůj nepřítomný pohled upírá na ní. „Takhle to chodí. Občas se musí drogově závislí porvat mezi sebou,“ lhostejný tón, který nasadil, vyvolával u Kushiny husí kůži.

„Já… to…“ v první chvíli nebyla schopná dát dohromady kloudnou větu. „Kdo ho zabil?“ zašeptala nakonec. Nebyla schopná to říct víc nahlas.

„Kdo ví?“ pokrčil rameny kluk. „Možná já, možná ty, možná támhle Sachi. Mohl to být kdokoliv z nás,“ pokrčil rameny a svůj pohled vrátil zpátky k oknu. Nevypadalo to, že by ho to nějak rozhodilo. A u ostatních zrovna tak. Jenom u Kushiny to vyvolalo třes po celém těle.

„Děje se něco, zlato?“ Minato lehce pohladil její ruku a ona sebou trhla. Poněkud omluvně se na něj usmála. Seděli spolu v kavárně a Minato se snažil zapříst kloudný rozhovor. „Od soboty s tebou není něco v pořádku.“

„Ne, to jenom…“ její hlas vyzněl do ztracena. Nechtěla mu o tom nic říkat. Jednak se bála, co by na to asi řekl, a jednak měl před závěrečnými zkouškami. Nechtěla jeho myšlenky nijak rušit a chtěla, aby na ně byl zcela připravený. Přes to ale cítila, že o tom už nemůže dál mlčet.

„Víš, že mě můžeš říct všechno, že?“ Minato stiskl její ruku a povzbudivě se na ní usmál.

„Já… nejsem si tím jistá,“ uhnula před ním pohledem. „Minato, já…“ skousla si ret. Jak to jenom říct? „Asi… asi sem zabila,“ vykuňkla tiše. Minatův stisk zesílil na až bolestný. Na nějakou chvíli mezi nimi zavládlo ticho.

„Asi?“ vypravil ze sebe nakonec blonďák přiškrceně.

„Já.. já nevim,“ slzy si konečně protrhly hráz a bouřlivě kanuly z jejích očí. „Já… Minoru měl jenom tolik dávek, že na jednoho z nás nevyšlo…. Já nevím, co se tam dělo po tom, co nám to řekl, ale když jsem se další den ráno vzbudila, ležela jsem hned vedle… Hachira a on… on byl… ta krev a ty rány.. já sem byla… a Minoru… bylo to děsný…,“ nedokázala ze sebe dál vypravit ani slovíčko a tak jenom tiše plakala. Minato jí nevzal do náručí tak, jako jindy. Nyní jenom zaraženě seděl na židli.

„Promiň, Kushino, ale tohle… musím si to promyslet,“ vstal, zaplatil útratu za ně za oba a utekl. Tenkrát to bylo naposledy, co ho Kushina viděla. Naposledy na dlouhé tři roky.

A to ještě nevěděla, že o měsíc později jí její doktorka sdělí tu báječnou novinku

***

Kushina si peřinu tiskla co nejvíc k sobě a snažila se, aby její vzlyky byly co nejtišší.

Tenkrát s tím jednou provždy skončila. Po této příhodě už nechtěla a ani nemohla pokračovat v tom, co dělala. Začátky byly opravdu hodně těžké, ale její nenarozený syn jí hodně pomáhal.

Naruto se nikdy nedozvěděl, v jaké situaci byla jeho máma, když se dozvěděla, že čeká dítě. Kushina mu to nemohla říct. Odjakživa čekala na dobu, kdy bude ten správný čas. A teď se bála, že ten správný čas už minul.