Láska…
Pět obyčejných hlásek…
Co ty vzmůžou?
Nevídané věci
Je-li člověk slepý, začne svět vidět růžově
Je-li hluchý, slyší rajskou hudbu
Je-li spáč, probdí několik nocí na lůžku
Je-li hloupý, začne chrlit moudra
Sedím na okně a blok s mýma úvahami se válí nedaleko. Koukám na město pode mnou.
Bydlíme v nejvyšším patře v paneláku na kopci nad městem. Máme celý město jako na dlani. Ze svého pokoje vidím i vilovou čtvrť. Dokonce rozeznám i jeho okno. Nyní se v něm však nesvítí. Stejně, jako ve většině ostatních oken. Tři hodiny v noci hold nejsou zrovna živá doba.
Dívám se na ztemnělou Konohu a přemýšlím.
Zítra je Valentýn. Rozhodl jsem se mu dát čokoládu. Dokonce jsem se s ní dělal celý odpoledne. Jak už jsem napsal, láska dělá divy. V mém rozhodnutí mě ještě utvrdilo vědomí, že tý mý čokolády si v tom abnormálním množství ani nevšimne.
Pohled mi sklouzl na mou rozestlanou postel. Je mi jasný, že dneska toho moc nenaspim. Vstávám za necelý čtyři hodiny. Ale nevadí mi to. Těším se, až ho zase uvidím.
Do třídy vejdu s úsměvem na rtech a na mě nevídaným předstihem. Pohledem jsem okamžitě zabloudil k jeho lavici. Bylo na ní už pár čokolád, ale holky nikde. Pousmál jsem se.
Přešel jsem ke svojí lavici. Překvapeně jsem se zarazil krok před ní. Ležela na ní jediná, sněhově bílá lilie. A k ní byl přiložený vzkaz.
Bílá lilie-znak nevinnosti
Protože svým nevinným vzhledem mi ji připomínáš
S lehkým ruměncem na tváři jsem vzhlédl. Ve třídě stále nikdo nebyl. Vzkaz jsem zandal do kapsy u kalhot a lilii vrátil na stranu lavice.
Z batohu jsem vyndal vlastnoručně vyrobenou čokoládu a přidal jí na hromádku na jeho stole.
„Jak to ten bastard dělá?“ přišel ke mně pár minut před zvoněním Kiba, můj nejlepší přítel. „Nehne ani prstem a má tolik čokolád,“ podíval jsem se jeho směrem. Jednu čokoládu po druhé dával do jakési igelitky. V momentě, kdy jsem se na něj podíval, měl zrovna v ruce tu čokoládu ode mě. Vzhlédl, podíval se mi do očí a pousmál se. Celej rudej jsem odvrátil hlavu. Proč jen jsem tak čitelném?! „Páni. Lilie, jo?“ probral mě Kibův hlas. „Od koho je?“
„Netušim,“ pokrčil jsem rameny.
„A to k tomu nebyl žádný vzkaz?“ odevzdaně jsem si povzdechl a z kapsy vytáhl vzkaz. Kiba si ho přečetl a uchechtl se. „No, na nějakou holku to nevypadá, co? Tušíš aspoň, kdo by to mohl být?“ zavrtím hlavou. Mám jedno tajné přání, ale…
Když jsem se vrátil z velké přestávky, o který musí být každý mimo budovu, kromě lilie na mě na stole čekaly ještě dvě růže, rudá a žlutá. K nim byl opět přiložen vzkaz.
Rudá růže-znak lásky a vášně
Protože přesně ty pocity ve mně vzbuzuje pouhá tvá přítomnost.
Žlutá růže-znak žárlivosti
Protože přesně to ve mně vzbuzuje každé tvé slovo, každý tvůj pohled, každý tvůj úsměv, který nevěnuje mně
Vzhlédl jsem zase celý rudý. Pohledem jsem přejel celou třídu. Všichni si připravovali na další hodinu. Ale když Kiba zahlédl můj pohled, ušklíbl se a přešel ke mně.
„Růže, jo? Jak neoriginální!“ beze slova jsem mu podal papír. Jak si ho četl, jeho úšklebek rostl. „Páni, tak to může být rád, že se žárlivostí ještě nezbláznil. Vzhledem k tomu, že úsměvy rozdáváš na všechny strany,…“
Po vyučování jsem zamířil rovnou ke skříňce. Z ní na mě vypadla černá růže se vzkazem.
Černá růže-vzácná květina
Protože i ty jsi neobyčejný
Pokud chceš, přijď dneska v pět hodin pod nejstarší strom v parku. Budu čekat!
„Hmmm, překonává se,“ uslyšel jsem za sebou pobavený hlas Kiby. Otočil jsem se na něj s mírným úsměvem a lehkým ruměncem na tváři. „Půjdeš tam?“
„Jo,“ z neznámých důvodů jsem si byl naprosto jistej, že tam na mě bude čekat on.
Byl jsem opravdu rád, že rodiče nebývají odpoledne doma. Nevěděl jsem, jak bych jim vysvětlil, že jakmile jsem přišel ze školy, hrnul jsem se do koupelny. Nejdřív jsem ale samozřejmě dal lilii a růže do vázy. Ale pak jsem v koupelně strávil tři čtvrtě hodiny.
Vyšel jsem navonělej a s ručníkem kolem pasu. Okamžitě jsem se začal přehrabovat ve svým šatníku.
Nakonec jsem zvolil volnější, lehce odrbané džíny, bílý nátělník a přes to rozepnutou, modře kostkovanou košili, černou mikinu s kapucí, černé tenisky a oranžovou bundu.
Překvapilo mě, že mám ještě půl hodiny čas. Jenomže já prostě nedokázal být v klidu.
Co když to nebude on? Co když to bude někdo úplně jiný? Jak mu potom vysvětlím, že s ním vlastně nechci nic mít?
A co když to naopak bude on? Jak se budu chovat? O čem se budeme bavit? Jak na něj budu reagovat?
Začal jsem nervózně pochodovat po místnosti a v duchu si nadával, že se chovám jako nějaká pitomá puberťačka, která se má sejít se svým idolem. No, uvědomil jsem si, ono to zas až tak daleko od pravdy nebylo. Jedinej rozdíl byl v tom, že jsem kluk a ne holka. Ale to je celkem podstatnej rozdíl, ne?
Nakonec jsem to nevydržel a odešel s předstihem. Rodičům jsem nechal na lednici vzkaz, že jsem venku a že se o mě nemusí bát. A že nemám tušení, kdy se vrátím.
Byl jsem už jenom kousek od místa naší schůzky, když jsem se zarazil. Začal jsem pochodovat sem a tam stejně jako doma. Měl jsem strašnou chuť se otočit a zase odejít domů. Ale taky jsem věděl, že bych strašně litoval promeškaný šance. Ksakru!
Nakonec jsem sebral veškerou svou odvahu, kterou jsem vydoloval až z toho nejzapadlejšího místa v těle, a vydal se na místo našeho srazu.
Došel jsem až pod mohutný strom. Rozhlídl jsem se na všechny strany, ale nikdo tam nebyl. Povzdechl jsem si a sklopil hlavu. Celý to byl jenom vtip.
„Jdeš pozdě,“ zašeptal mi kdosi do ucha. Projel mnou ostrý mrazík a zrychlil se mi dech. „Ale jsem rád, že jsi přišel,“ otočil jsem se. Stál tam on, jenom pár centimetrů ode mě. Kousl jsem se do rtu.
„Sasuke?“ zeptal jsem se nejistě. „To všechno… to ty?“
„Nelíbily se ti kytky?“
„Ne, to ne! Jsou fakt úžasný. Jenom…“ znovu jsem se kousl do rtu. Co teď? Co říct? Co udělat? Usmál se a pohladil mě po tváři.
„Děkuju za čokoládu. Byla skvělá,“ nezabránil jsem krvi nahrnout se mi do tváří.
„To´s snědl všechny čokolády, cos dostal? Musí ti být špatně,“ pobaveně se pousmál.
„Všechny ne. Jenom tu od tebe.“
„A jak rozpoznáš mojí čokoládu od těch ostatních?“
„Ten papír, do který byla zabalená, jemně voněl po skořici. A tak, ze všech které znám, voníš jenom ty,“ opět jsem nezabránil zrudnutí. Co si ten idiot myslí, že se mnou dělá?
„Takže… co teď?“ zandal jsem ruce do kapes. Chtěl jsem, aby se mi konečně přestaly třást.
„Kino a večeře. Vyhovuje, nebo chceš něco změnit?“
„Ne, vyhovuje,“ pousmál jsem se. „Ale… proč já? Mohl bys mít každou, na kterou si ukážeš. Tak proč já?“
„Protože ty nejsi každý,“ odpověděl mi s úsměvem. „Nepochopil´s mé vzkazy?“ znovu jsem lehce zrudl.
„No… totiž…“
„A co na ně vůbec říkal ten tvůj přítel.“
„Jak víš, že si je Kiba četl?“
„Viděl jsem to,“ pokrčil rameny.
Musel jsem uznat, že to byl skvělý večer. V kině nechal výběr filmu na mě, koupil nám popcorn a pití. Pokaždé, když se naše ruce o sebe otřely, když jsme sáhli po popcornu, projelo mnou příjemné mravenčení.
Večeře byla úžasná. Výběr opět nechal na mně a tak jsme zašli do jedné čínské restaurace. Skvěle jsme se bavili. Chvilkami jsme se dokonce navzájem krmili. Připadal jsem si jako v nebi.
„Tak, co teď?“ zeptal jsem se, když jsme oba stáli před naším panelákem. Sám se nabídl, že mě doprovodí, i když on sám bydlel skoro na druhým konci města. Usmál se na mě a zase mě pohladil po tváři.
„Teď… je to na tobě.“
„Jak to myslíš?“
„Je na tobě, jak se rozhodneš. Můžeme být spolu. Může všechno zůstat při starém a tenhle den můžeme brát jenom jako sen. Ale… já se skvěle bavil. Měl jsem se tak dobře, jako už dlouho ne,“ lehce se ke mně naklonil a políbil mě. Úplně poprvé za celý večer se naše rty setkaly v polibku. V jemném, lehkém. Byl plný dlouho potlačovaných citů. Plný lásky, něhy, péče o toho druhého, ale i vášně a touhy. Po dlouhý době jsme se od sebe lehce odtrhli, ale stále jsme k sobě zůstávali blízko. „Mám to brát jako souhlas.?“
„Myslíš, že bych ti na to dokázal říct ne?“ trochu se pousmál a znovu mě políbil.
„Měl by ses jít vyspat. Poslední dobou jsi toho moc nenaspal,“ překvapeně jsem se na něj podíval. „Když mám zhasnuto, neznamená to, že spim,“ odpověděl mi prostě. Naposledy na malou chvíli spojil naše rty. Pak se ode mě, pro ten den definitivně, odtáhl. „Těšim se na zítřek. Rozmysli si to dobře.“
Schody jsem vyšel jako mátoha. Připadal jsem si jako v nebi. Na rtech jsem stále cítil ty jeho, stále jsem cítil to hřejivé objetí, to teplo, které z něj sálalo.
„Á, Naruto,“ usmála se na mě máma, když jsem vešel dovnitř. Jenom jsem se na ní usmál a pokračoval dál do svýho pokoje. Tam jsem jenom padl do postele a koukal před sebe. Několik minut jsem takhle ležel, pak jsem z ní však vystřelil a sedl si na okno. Pohledem jsem tápal po jedné temné siluetě. Našel jsem jí o chvilku později, jak zahýbá do své ulice. Pousmál jsem se a pohledem ho doprovázel, dokud mi nezmizel za dveřmi.
„Máš na stole večeři,“ oznámila mi právě příchozí máma.
„Díky mami, ale já jsem jedl.“
„Fajn. Tak teď následuje vyprávění,“ sedla si na mou postel do tureckého sedu. Překvapeně jsem se na ní otočil. „Nechceš mi, doufám, tvrdit, že ses takhle vystrojil kvůli soukromý procházce nebo večeři s Kibou,“ kývla na mou rozcabenou košili. Lehce jsem zčervenal a zavrtěl hlavou. „Tak povídej a přeháněj!“
„Není co povídat.“
„Vážně? A co ten váš polibek před barákem?“ vytřeštil jsem oči.
„Ty´s nás sledovala!“ rozesmála se.
„Nebuď blázen. Jenom jsem tě už pomalu začala vyhlížet, když jste přišli vy.“
„A… ty se nezlobíš?“ začal jsem opatrně.
„Proč bych měla?“ zeptala se nechápavě. „Protože jste oba kluci? Pokud to nevadí vám, já v tom žádný problém nevidim. I když… před tátou se o tom raději nezmiňuj. Pokusím se ho na to nějak připravit.“
Další den ráno mou tvář stále neopouštěl poněkud přiblblej úsměv. Když já si absolutně nemohl pomoct! Ovšem opadl z mé tváře ve chvíli, kdy jsem vešel do třídy.
Sasuke seděl normálně ve svý lavici a holky kolem něj poletovaly a neustále se ho ptaly, jak mu chutnaly ty jejich čokolády. Byla to sice normální situace a každý ve třídě si už na to zvykl, ale mě se v tu chvíli z neznámých důvodů zmocnila žárlivost. Házel jsem na ty nány pitomý jeden nehezký pohled za druhým.
Sasuke si toho všiml. Pousmál se, vstal a rozešel se ke mně.
„Ahoj, zlato,“ pozdravil mě tiše. Nebyl jsem si jistý, jestli to ty holky slyšely, ale následující scénu určitě viděly. Sasuke si mě opatrně přitáhl do náruče a jemně mě políbil. Po chvilce se ode mě odtrhl a zadíval se mi do očí. Ve třídě zavládlo naprostý ticho. Věděl jsem, že mi dává příležitost se z toho celého vymotat. Mohl jsem ho seřvat co si to dovoluje a následně zmlátit. Tím bych zvolil variantu zapomeneme na to. Ale já nechtěl usmál jsem se.
„Ahoj, Sasu,“ úsměv mi opětoval a znova mě políbil. Holky tu chvíli začaly vřískat.
Sice jsem to už říkala, ale opakování, matka moudrosti (xD): Chci komenty! (ne, já vůbec nejsem vlezlá a dotěrná... xD)
pěkný blog
(Asuky(narusasssu.blog.cz), 1. 8. 2010 15:20)