Uchihštejn
28. 11. 2009
„Tu starou barabiznu za Konohou?“ zeptala se pochybovačně Tsunade ninji před sebou. „To bych to v klidu mohla dát jako misi S, na což ty nemáš hodnost. Takže zapomeň!“ tím byla pro ní debata ukončená.
„Ale Tsunade-sama,“ zkoušel to dál. „Je to hrad mojí rodiny!“ vyhrkl poslední argument, který ho napadl. Tsunade se na něj nepěkně podívala.
„Týden neplacené dovolené.“
„Plus s sebou tým“ snažil se to aspoň trochu usmlouvat.
„Kakashi je na misi a Sakuru chci v nemocnici. Pokud to Naruto přijme za stejných podmínek…“
Sasuke našel Naruta celkem snadno-byla neděle a blížilo se poledne. Neomylně zamířil k Ichiraku ramen. A jelikož ramen nemá rád, musel jít rovnou k věci.
„Víš, Naruto, potřeboval bych pomoct s pár věcmi na Uchihštejně.“
„V té barabizně za vesnicí?“ ptal se pohotově hyperaktiv. Sasuke zatl pěsti. Neměl čas ani chuť mu teď vysvětlovat, jak historicky cenný je zámek, o kterém se právě baví. „Proč ne? Pár hodin to tam snad přežiju,“ pokrčil nedbale rameny a už se ládoval dál.
„No, ono by to nebylo jenom na pár hodin,“ pousmál se nervózně Sasuke. „Byl by to zhruba týdenní pobyt na zámku,“ vysvětlil. Naruto se na něj nedůvěřivě podíval.
„A mohl bys mi vysvětlit, jak jsi tenhle plán vnutil Tsunade?“
„Vzal jsem si týden neplaceného volna.“
„Počkej moment,“ zarazil ho Naruto, když to vypadalo, že chce ještě něco říct. „Nechceš, doufám, to samí po mně?“ Sasuke nasucho polkl a přikývl. „Tak s tím nepočítej,“ razantně to zamítl.
„Prosím,“ Sasukemu se vůbec nelíbilo, že se musí doprošovat, ale samotnému se mu tam nechtělo. A chtěl to tam dát aspoň trochu do pucu, když je nyní právoplatní vlastník. „Pomůžu ti dát se dohromady s Hinatou,“ tenhle nápad se mu sice ani trochu nelíbil (přece jenom, Hinata je fajn holka), ale nic jiného mu nezbývalo. Naruto se na něj zvláštně podíval.
„A co když o Hinatu nestojim?“ Sasuke nechápal, ale nějakým zvláštním způsobem se mu ulevilo. „Jdu poprosit Tsunade o to volno a pak si půjdu zabalit. Za hodinu u brány,“ bez jakéhokoliv slova vysvětlení odešel. Sasuke se za ním jenom zaraženě díval.
„Takže dneska budeš platit ty?“
„Takže… ty seš teď právoplatnej majitel?“ zeptal se Naruto po chvilce, kdy jenom stáli a zírali na budovu před sebou. Sasuke přikývl. „Dám ti radu-změň omítku. Jinak ti budou návštěvy utíkat. A já budu první,“ Sasuke Naruta ignoroval. Zhluboka se nadechl a odemkl. Naruto nervózně polkl. „Víš jistě, že to tu nechceš zařídit sám?“ zeptal se lehce vystrašeně. Sasuke na něj hodil jeden ze svých super-mega-cool pohledů (číslo 38), který sice nepoužíval tak často jako kdysi, ale stále je měl schovaný.
„Snad se nebojíš neexistujících strašidel?“ zeptal se ledabyle.
„Neexistujících ne, ale těch ostatních jo,“ odpověděl Naruto a obezřetně se rozhlížel okolo.
„Prosim tě!“ Sasuke protočil oči v sloup a vešel do zámku. Naruto ho hned spěšně následoval.
„No co! Po staletí tu žili Uchihové, to je strašidelný samo o sobě. Třeba tady najdeme nějaké Uchihy, kteří se nechtěli smířit s vlastní smrtí a tak tu teď straší. Třeba-ÁÁÁ!“ zaječel Naruto, protože ho něco chytlo za ruku. Ovšem ve svém zápalu vymýšlení si nevšiml, že to je jenom Sasuke. „Fuj, tys mě vyděsil.“
„Copak já nejsem Uchiha, což je děsivý samo o sobě?“ zeptal se ho výsměšně.
„To sice jsi, ale aspoň jsi živej,“ namítl Naruto. „Prozatím,“ dodal pro sebe a v duchu mu sliboval pomalou a bolestivou smrt, pokud ho bude takhle lekat. Ale najednou se ozval nějaký šramot a Naruto začal Sasukemu drtit ruku, aniž by si to uvědomoval. „Slyšels to?“ zeptal se nepřirozeně pisklavě.
„Strašpytle. Drtíš mi ruku,“ prsknul na něj Sasuke, ale přitom jí stiskl, aby se uklidnil.
„Haló, je tady někdo?“ Naruto se bezděky přitiskl na Sasukeho, ten ale nic neříkal. Za rohem se objevilo světlo (Naruto se přitiskl ještě o něco víc na Sasukeho a ten ho automaticky konejšivě objal kolem pasu) a hned za ním stařenka. „Sasuke-kun, jsi to ty?“ rozzářily se jí oči, když došla na takovou vzdálenost, aby je poznala. „A to je tvůj přítel?“ teprve v tu chvíli si ti dva uvědomili, v jaké poloze se nacházejí, a spěšně od sebe odskočili. Ale Narutovi se zamotali nohy a skoro upadl, ale Sasuke ho instinktivně strhl na sebe. A tak na zemi skončili oba.
„Ne!“ vyhrkli oba rychle. Až podezřele moc rychle. A v celku nelogicky. Nepřítele by k sobě do domu Sasuke asi jenom těžko vzal, že? Stařenka se jenom pousmála a pomohla jim vstát.
„Chika-san? Jste to vy?“ zeptal se překvapeně Sasuke. Stařence se znova rozzářili oči.
„Ehm, nerad vás ruším, ale už jsem si přečetl názvy všech knížek tady v knihovně, u pár z nich jsem si přečetl i úvod a rád bych v tom pokračoval, ale jsem lehce zmožený, takže… kde můžu přespat?“ zeptal se po hodně dlouhém odpoledni (alespoň pro něj) Naruto. Chika a Sasuke celou tu dobu vzpomínali na časy, kdy klan Uchiha ještě vesele běhal po světě.
„Jistě, ale… počítala jsem jenom s jedním člověkem, který sem za nějakou dobu přijde, takže je uklizený jenom jeden pokoj. Ale je tam velká manželská postel, takže byste se tam měli vyspat oba,“ Narutovi ztuhl úsměv na tváři a Sasuke nasucho polkl.
„Jistě, Chiko-san. Ale já bych se ještě rád porozhlídl po knihovně, takže kdybyste byla tak hodná, a…“
„Ale jistě,“ nenechala Sasukeho dopovědět a vesele se usmála. Ona byla očividně hodně výřečná, na rozdíl od nejmladšího Uchihy. Tak dovedla Naruta do pokoje a o dvě hodiny později do téhož pokoje, přes jeho protesty, Sasukeho.
První, co Sasukeho v pokoji zaujalo, bylo obrovské okno, které nyní ukazovalo kouzelnou noční oblohu. Postel stála uprostřed stěny napravo od dveří. Vedle postele byly dva noční stolky. Nalevo pak byla obrovská skříň. Ze stropu vysel impozantní lustr. Sasuke tiše pískl. Naruto už spal na jednom okraji obrovské postele.
Sasuke se v rychlosti převlékl a lehl si na druhý konec postele. A jakmile zabořil hlavu do měkkých polštářů, usnul.
Když Sasuke další den ráno vstával, Naruto ještě pořád tvrdě spal. Nejdřív ho chtěl vzbudit, ale pak nad tím jenom mávnul rukou. Mrzutého Naruta tady opravdu nepotřeboval. Do kuchyně překvapivě došel celkem brzo. Zabloudil jenom jednou a špatné dveře otevřel pouze třikrát.
„Á, Sasuke-kun. Vyspal ses dobře?“ přivítala ho mile Chiko, ale nečekala na odpověď. „Nechci ti do ničeho mluvit, Sasuke-kun, ale já bych dneska začala vymalováním předsíně a opravením schodiště. A já bych dojela do Konohy pro zásoby, abychom si mohli večer udělat slavnostní hostinu,“ postavila před něj snídani a začala na něj chrlit svoje názory na opravení zámku. Sasuke si povzdechl. Tohle bude dlouhý týden.
Nakonec se ukázalo malování jako nemožné, protože na celým zámku se nenašla barva. Tak s Narutem začali vyklízet celé přízemí.
Naruto se do kuchyně přišoural půl hodiny po Sasukeho příchodu, i když se vzbudil asi pět minut po něm. On totiž neměl takový štěstí a zabloudil rovnou čtyřikrát.
Chiko dopoledne uvařila oběd a nechala jim tam malou svačinu a vydala se do Konohy na velký nákup, který čítal všechno od jídla, přes nářadí na opravy zámku až po barvu na malování.
Všechno probíhalo relativně v klidu. Až teprve kolem třetí odpoledne se Naruto rozhodl, že má toho uklízení až po krk a vydal se na prohlídku zámku. Naneštěstí pro něj, schody byly už ve stádiu rozpadu.
„Uááá!“ ozvalo se řvaní. Sasuke sebou trhnul a rozhlídl se kolem. Nikde Naruta neviděl, i když by přísahal, že ho ještě před chvilkou viděl na druhý straně pokoje (ale náš Sasí byl do práce tak zabraný, že jeho chvilka byla pro ostatní smrtelníky půl hodina). Ale teď ho nikde neviděl.
„Naruto?!“ zavolal neurčitě. Ale nic se neozvalo. „Hej, Naruto! Tohle není vtipný,“ dodal po chvíli, kdy ho hledal po přilehlých pokojích.
„Zasr.. krám,“ ozvalo se od schodiště do patra. Sasuke se tam hned rozběhl. A uviděl Naruta do pasu zabořeného do schodů a zasypaného bývalým schodištěm. Přiskočil k němu a začal mu pomáhat z pod sutin.
„Mohl bys mi říct, cos dělal?“ zeptal se lehce naštvaně, protože tam byl opravdu pečlivě zaklíněný.
„Skákal jsem ze schodu na schod tam a zpátky a čekal, kdy kterej schod povolí,“ odsekl mu nabroušený blonďáček. Měl toho plný zuby a ta noha ho fakt bolela. Sasuke se zarazil. Nevěděl, jestli si Naruto dělá srandu, nebo jestli to myslí vážně. U něj jeden nikdy neví. „Dělám si srandu, až zas takovej blbec nejsem,“ zakroutil hlavou Naruto. Sasuke ho podepřel a on se konečně dostal z trosek. „Teď aspoň víš, co potřebuje zpravit. Kdybys náhodou neměl co dělat,“ zaironizoval si Naruto.
„No nejdřív tě musím někam přesunout, protože očividně nejseš schopnej sám stát,“ zaryl si Sasuke a napůl ho odnesl, napůl dovedl do kuchyně a usadil na židli. Naruto si vyhrnul nohavici a zchodil botu a tím odhalil nateklý kotník. „No příště tě určitě poprosim o pomoc. A k tomu ti rezervuju pokoj v nemocnici.“
„Nepotřebuju jít do nemocnice,“ zaprotestoval Naruto. „Bude stačit, když na to dneska nebudu došlapovat.“
„Jasně, a Tsunade mi dobrovolně nabídne, že mi zaplatí kompletní rekonstrukci,“ tentokrát si zaironizoval Sasuke. „Ale jelikož k zastávce s tímhle nedojdeš, budeš muset zůstat tady,“ povzdechl si Sasuke. Na jednu stranu by měl rád postel sám pro sebe, ale na druhou stranu nemohl nechat Naruta jít čtyři kilometry k autobusové zastávce s naraženým kotníkem. Což mu připomnělo, že musí jít naproti Chiko a pomoct jí s nákupem. „Ty teď zůstaneš tady a já půjdu naproti Chiko-san. Jenom tě prosim, nic tady nezboř, nepodpal, neutop a… prostě tady nic neznič,“ dával mu kázání, když mu pomáhal dostat se do pokoje, kde se momentálně nacházela jejich společná postel.
„Počkej, abych to dobře pochopil. TY mě tady dobrovolně necháváš samotnýho?“ zeptal se nechápavě Naruto.
„Nic jiného mi ani nezbývá.“
Když se spolu s Chiko vrátili, Naruto spal. Přes to Chiko trvala na tom, že se na to podívá.
„Je to v pořádku,“ řekla nakonec, když si kotník zblízka prohlídla. „Je to jenom trochu naražený, takže by dneska a přinejmenším ještě zítra neměl chodit, ale jinak s tim nic není. Tobě na tom chlapci hodně záleží, že, Sasuke-kun?“ zeptala se v kuchyni a mrkla na něj.
„Je to můj nejlepší kamarád,“ vysvětlil jí a sedl si za stůl. Ale přece jenom byl rád, že ten blonďák bude v pořádku. Svým způsobem mu na něm hodně záleželo.
„Mě klidně lhát můžeš, ale sobě bys lhát neměl,“ řekla tajemně Chiko a zmizela ve spíži. Sasuke se za ní nechápavě díval.
Večeře se nakonec nekonala. Naruto totiž spal a nikdo ho nebyl schopný probudit.
Další den byly Sasukeho nervy vystaveny těžké zkoušce. Naruto nebyl schopný chodit a Chiko byla moc stará na to, aby mu pomáhali uklízet. Ale oba mu do toho neustále kecali.
„Tak dost!“ skoro zakřičel Sasuke, když Chiko vrátila jednu starou vázu na místo, odkud to vyhodil. „Buďte tak hodní a jděte si třeba hrát šachy do knihovny, jenom mi do toho přestaňte kecat!“ Naruto nemohl popřít, že se skvěle baví. Takhle vykolejeného Uchihu ještě neviděl. Ale Chiko se zatvářila uraženě.
„Jdu vařit,“ oznámila těm dvou. „A běda vám, pokud se tam bude někdo plést,“ práskla dveřmi a byla ta-tam. Sasuke se zamračil na místo, kde jí mohli vidět naposledy. Naruto se raději začal tvářit vážně a už byl zticha. Což Sasukeho znervózňovalo snad ještě víc.
„Nemůžeš něco říct?“ otočil se na něj po asi půl hodině ticha. Naruto se zatvářil překvapeně.
„Myslel jsem, žes chtěl, abych byl zticha.“
„To sice jo, ale nemyslel jsem takhle zticha. Tohle ticho je takový divný, napjatý. Já myslel tak zticha, jako si byl včera,“ vysvětlil mu Sasuke. Naruto se na něj koukal jak na blázna a on si uvědomil, že to opravdu znělo jako od blázna. „Totiž, včera to bylo takový uvolněný ticho, ale dneska… víš co, zapomeň na to,“ mávl nakonec rukou. Připadal si jako hlupák, co se snažil vysvětlit nevysvětlitelný.
„Víš, že jsem tě nikdy neviděl v domácim oblečení?“ zeptal se po chvilce Naruto. Sasuke se na něj překvapeně podíval a pak přejel pohledem na svůj úbor. Měl na sobě starý vytahaný tmavě modrý triko a snad ještě starší a vytahanější tepláky. „Sluší ti to. Teda, myslim… vypadá to nezvykle, ale tak nějak dobře,“ vysvětloval lehce zrudlý Naruto. Sasuke se strnule otočil zpátky k práci. Najednou pochopil co mu chtěla včera Chiko říct tím záhadným proslovem.
Po tichém obědě se Sasuke jal dál vyklízet v přízemí hlavní chodbu a k ní přilehlé pokoje a Naruto s Chiko zamířili do knihovny.
Sasuke schválně dělal až dlouho do noci, aby nemusel mluvit ani s Chiko, ani s Narutem. Potřeboval si utřídit svoje vlastní myšlenky.
Když si šel lehnout, byla už hluboká noc. Naruto spal rozvalený přes celou postel. Sasuke se pousmál, trošičku Naruta poodsunul a lehl si na zbylé malé místo.
Vzbudila ho příjemná vůně. Líně otevřel oči a pohled mu padl na zářivě se usmívajícího blonďáčka. Teprve pak si všiml podnosu, který mu držel téměř před nosem.
„Nechtěl jsem tě budit, když jsi dělal až do noci a navíc jsi tak… tvrdě spal (při odmlce jeho tváře mírně zčervenaly), ale Chiko-san mi skoro nařídila, abych tě už vzbudil,“ stále ještě rozespalý Sasuke se posadil.
„Kolik je?“ zeptal se, když si od Naruta bral tác se snídaní. Pohodlně se uvelebil a postavil si ho na kolena.
„Půl jedenáctý,“ oznámil mu Naruto a usadil se naproti němu. Sasuke se málem udusil čajem.
„Už?“ vyhrkl po záchvatu kašle. „To jsem tak dlouho spal?“
„Neřekl bych,“ pobaveně zavrtěl hlavou Naruto. „Když jsem se naposledy díval na hodiny, bylo půl jedný. A tys ještě pracoval,“ Sasuke se zamračil. Neuvědomil si, jak dlouho byl vzhůru. „No, ale jelikož jsi opravdu nezahálel, můžeme začít malovat,“ dál se usmíval Naruto.
„Jak, my? Co tvůj kotník?“ přísně se na něj zadíval Uchiha. Uzumaki se na něj zamračil.
„Zcela v pořádku. Říkal jsem ti, že to nebude tak hrozný. Ty se teď najez a já jdu obalit veškerý nábytek ochranou plachtou.“
Do oběda stihli ti dva akorát zajistit ochranu nábytku a namíchat barvy. Takže do malování se mohli pustit až po obědě, který kvůli Sasukemu pozdní snídani byl odsunut na půl druhou.
Přes veškeré předpoklady Chiko, že když se do malování pustí ti dva, dopadne to stejně, jako v dvojdomku Pata a Mata, si vedli celkem dobře. Do čtyř hodin.
Sasuke vylezl na štafle, aby natřel strop, a s sebou si vzal celý kýbl barvy. A nedopatřením celý jeho obsah neskončil na stropu, ale na Narutovi.
„Sorry!“ zavolal ze shora Sasuke na strnulého Naruta. Ten si velmi pomalu sundal kýbl z hlavy a nevraživě se podíval nad sebe. Sasuke předstíral, že si toho pohledu nevšiml. „Mohl bys mi sem podat támhleten kýbl?“ Naruto naštvaně došel ke zmiňované nádobě a naštvaně jí zvedl. Pak ho ovšem něco napadlo a s úsměvem se otočil zpátky na Sasukeho.
„Pojď si pro to,“ zašvitořil vesele, což se Sasukemu vůbec, ale vůbec nelíbilo. Nicméně opravdu slezl ze štaflí a rozešel se k Narutovi. Byl už jenom pár kroků od něj, když na něm přistál veškerý obsah kbelíku. Vynervovaně zatl pěsti. „To máš za to!“ dolehlo k němu přes vrstvu barvy v okolí uší. Když otevřel oči, Naruto na něj vyplazoval jazyk. Pevněji stiskl štětec ve své pravačce a švihnul jím směrem k blonďáčkovi. Ten už nestihl jazyk vrátit zpátky na místo a teď se jen šklebil.
„Je to dobrý?“ zeptal se Sasuke s poněkud pokřiveným úsměvem. Naruto se na něj nehezky podíval a s křikem po něm vystartoval. Sasuke začal utíkat a tak se dobrou čtvrt hodinu honili po celé hlavní chodbě a přilehlých pokojích. Naruto měl celou tu dobu vyplazený jazyk.
„A já si myslela, že tu barvu chcete přenést na stěny a na strop. A ne na sebe navzájem,“ vyrušila je z nadšeného mávání štětci Chiko. „A podle toho, co vidim, je na zdi ani ne čtvrtina vší barvy. Zbytek je na vás dvou a na zemi,“ Naruto rychle stáhl jazyk na místo a Sasuke schoval oba dva svý štětce za záda. Chiko na chvilku zmizela v chodbě a když se vrátila, nesla s sebou dva čistý kýble, dva smetáky a dva kusy hadru. „Buďte tak hodní a ukliďte to tu po sobě. Večeři máte připravenou v kuchyni, já si jdu lehnout, jsem unavená,“ oznámila jim, každému vrazila do ruky jednu výbavu a zase odešla.
„Vidíš, co děláš,“ zabručel na něj Naruto a neochotně si tyto neznámé nástroje prohlížel. Sasuke se na něj naštvaně podíval.
„Já?“ zeptal se nebezpečně ostrým hlasem.
„No já nevim, na kom prvně přistál celý kbelík barvy,“ zaškaredil se na něj Naruto. „A navíc nemáš ani tušení, jak nechutný je mít barvu na jazyku,“ dodává ještě.
„No promiň, ale mě to jenom spadlo. To tys to na mě chrstnul schválně,“ nenechal se Sasuke. A už zase byli v sobě. Jenom s tím rozdílem, že tentokrát se proti sobě rozhodli šermovat košťaty. Ale ani jeden v tom nebyl zrovna zdatný.
K jejich smůle Naruto zakopl zrovna, když se Sasuke chtěl naplno opřít do svého úderu, takže Naruto skončil přimáčknutém k zemi samotným Sasukem. A oba se dlouho koukali navzájem do očí.
„Ehm, noo, mohl bys ze mě slíst?“ zeptal se potichu Naruto, najednou celej červenej. Sasuke chvilku jenom mlčel, což mělo za následek, že Naruto zrudl ještě víc. Sasuke si nakonec, celkem neochotně, stoupl.
„Já budu uklízet pokoje naproti,“ řekl akorát, popadl náčiní a raději se ztratil z pokoje. Naruto tam chvilku ještě ležel.
Sasuke si šel lehnout až po té, co se ujistil, že Naruto je už dostatečně dlouho v pokoji. Opatrně otevřel dveře a zadíval se na postel, kde sladce spal blonďáček.
V rychlosti se převlíkl a zalehl. Pak ho ovšem něco napadlo a on začal všechnu deku syslit k sobě.
A jak předpokládal, Naruto se po chvilce začal neklidně vrtět. Nakonec se instinktivně přitiskl blíž k teplu. Sasuke se samolibě usmál, když se k němu Naruto přitiskl a ruku ovinul kolem jeho pasu.
„Sasuke,“ zašeptal Naruto sotva slyšitelně. Sasuke by ho ani neslyšel, kdyby nebyl takhle blízko u něj. Sasuke se na chvilku zarazil, ale pak se pousmál. Přivinul si naruta ještě blíž k sobě a zavřel oči.
„No počkej, Naruto. Tohle bude ještě zajímavé.“
O dva roky později
„Sasuke Uchiho, berete si zde přítomného Naruta Uzumakiho a slibujete, že ho budete milovat v chudobě i bohatství, ve zdraví i nemoci, dokud vás smrt nerozdělí?“
„Ano.“
„A vy, Naruto Uzumaki, berete si zde přítomného Sasukeho Uchihu a slibujete, že ho budete milovat v chudobě i bohatství, ve zdraví i nemoci, dokud vás smrt nerozdělí?“
„Ano.“
„Tímto vás prohlašuji za muže a muže. Nyní si vyměňte prstýnky a můžete si dát první manželský polibek.“
Otočil se ke svému blonďáčkovi, kterému úplně zářili oči. Jemně ho obejmul okolo pasu a přitáhl si ho pro polibek…
„Sasuke-kuuuuun!“ ozvalo se odněkud zezadu zavytí. Sasuke jenom neochotně mírně pozvedl hlavu a to jenom tak, aby věděl, kdo to tak ječí. To už se před nimi zjevilo růžové pometlo (Sakura). „Naruto, co jsi mu udělal?“ skoro vzlykala a nenávistně zírala na blonďáčka, který stále stál v celkem těsném objetí jeho manžela. „Tohle by MŮJ Sasuke-kun nikdy dobrovolně neudělal!“ hystericky na něj zakřičela a dupla si nohou. Sasuke se jenom zadíval někam za její záda a už jí odváděla ochranka. „NEEEEE, SASUKE-KUUUUN!“ stačila akorát zaječet, než se za ní zaklaply dveře.
Sasuke se otočil zpátky na svého manžela a jemně ho políbil.
Komentáře
Přehled komentářů
Podľa názvu ma hneď napadol Frankenstein. Ale keď maľovali tak mi tiekli slzy smiechu. Skvelé!
Jááá, jen...tak...
(Chrona a kuroi tamashi, 7. 2. 2010 16:09)Dobrej nápad. Bylo to takový milý ^^
secret-wishes.blog.cz
(Lilith-sama, 28. 7. 2010 18:30)