Svítalo. Noční temně modrá začala na východě ustupovat denní bledě modré. Přesto se ve vesnici nic nedělo.
Opatrně jsem otevřel dveře. Nechtěl jsem tě probudit. Bylo opravdu brzo-i když… z mýho pohledu se dalo říct, že bylo opravdu hodně pozdě. Půl šestý ráno. Přešel jsem do ložnice.
Jako první jsi můj pohled upoutal ty. Ležel jsi rozvalený přes celou postel. Pousmál jsem se. Vypadal jsi tak strašně nevinně. Rychle jsem přešel do koupelny.
Po dlouhé sprše jsem zašel do kuchyně. Připravil jsem snídani a i s ní se vydal do ložnice. Tác jsem položil vedle postele a naklonil se přes tebe.
„Vstávej,“ jemně jsem ti zašeptal do ucha. Nespokojeně jsi se zavrtěl a zabořil hlavu hloubš do polštáře. „Máš tady snídani,“ až teprve potom jsi mírně pozvedl hlavu a usmál se na mě.
„Dobré ráno, Sasuke,“ pozdravil jsi mě ještě rozespalým hlasem.
„Dobré, Naruto,“ vlezl jsem si za tebou do postele, přitáhl si tě k sobě a před nás postavil tác se snídaní. Jenom jsi se pousmál a políbil mě. Věděl jsem, co tím chceš říct. Nepotřebovali jsme slova, konečně jako pár let předtím. Jedli jsme v tichosti. Stačila nám jenom vzájemná blízkost. Po snídani jsem chtěl tác zase odnést, ale tys mě předběhl.
„Vyspi se, potřebuješ to. Nepsal jsi minimálně dvacet čtyry hodin,“ žádné výčitky, žádné hádky, žádné domlouvání. Tohle na tobě strašně miluju. Víš, že nemůže být všechno ideální, i když tvoje chování na veřejnosti o tom nevypovídá. A nehádáš se se mnou. Vlastně si nemůžu vzpomenout na žádnou hádku, od určité doby.
Usměju se, zavrtám se hloubš do postele a zavřu oči. Během chvíle usínám a tvůj polibek na moje čelo a tvoje slova ke mně docházejí až jakoby z velké dálky.
„Dobrou noc, zlato.“
„Sensei! Jdete pozdě,“ musím se pousmát. Jak mi tyhle chvíle připomínali náš starý tým. Ale musel jsem uznat, že ti tři se ode mě, Naruta a Sakury nemohli lišit víc.
„Omlouvám se, zaspal jsem,“ nikdy jsem si nedělal hlavu s mýma výmluvama. A to nejspíš ani Kakashi ne.
„Sensei,“ jedinýmu klukovi v mém týmu se na čele objevila výrazná žíla. Sice nebylo běžné mít v týmu dvě holky a pouze jednoho kluka, ale já už si na ně zvykl. „Na vaše dvou až tří hodinové zpoždění jsme si zvykli. Ale ani vám se do teď nestalo, aby jste přišel pozdě o šest hodin!“ začal mě obviňovat. A musel jsem uznat, že oprávněně. Takový kousek se nepovedl ještě ani Kakashimu.
„Gomen, měl jsem noční misi a zapomněl vám o tom říct,“ povzdech tří geninů mě pobavil. I oni si už zvykli. „Dobrá, tak dneska, kvůli časovýmu skluzu, začneme trochu tvrději,“ tentokrát se ozvalo trojté nesouhlasné mumlání.
Když jsem ukončil trénink, bylo opravdu brzo. I můj tým se na mě překvapeně podíval. Dvě hodiny-to bylo opravdu krátké. Ale nestěžovali si.
Ze všeho nejdřív jsem musel do krámu a až pak jsem mohl realizovat plán, který jsem měl připravený už dávno. Tenhle den mě napadl už na začátku, spolu s x dalšími termíny. Ale pak jsem se rozhodl pro ten nejbližší-tenhle.
Když jsi přišel, seděl jsem v křesle v obýváku a trochu se vydýchával. Podle kroků jsem poznal, že jsi se zarazil ve dveřích.
„My dneska něco slavíme?“ zeptal jsi se mě překvapeně. S mírným úsměvem jsem otevřel oči.
„Možná,“ odpověděl jsem neurčitě, čímž jsem docílil toho, že jsi se ještě o něco víc zamračil. „Buď tak hodný a jdi se převlíknout do ložnice, počkám na tebe v kuchyni,“ stále jsi se mračil, ale nic jsi neřekl a přešel do ložnice. Já se přesunul do kuchyně a doladil detaily. Chtěl jsem, aby ta chvíle byla dokonalá.
Když jsi konečně vstoupil ve svém slavnostním kimonu do kuchyně, zarazil jsi se a pootevřel pusu. Já v tu chvíli měl chuť ti na ní vtisknout polibek. Usmál jsem se na tebe a poodsunul židli od připraveného stolu. Přešel jsi a sednul si na ní. Postavil jsem před tebe vlastnoručně připravenou večeři a k tomu ti do skleničky nalil víno.
Nemluvili jsme. Nepotřebovali jsme to. Sice jsem na tobě viděl, že se nemůžeš dočkat, až ti něco řeknu, ale mlčel jsi. A ani já nechtěl kazit tu atmosféru, co mezi námi byla. Když jsi dovečeřel, odložil jsi hůlky, naklonil hlavu na stranu a mírně se na mě usmál. Tomuhle úsměvu jsem vždy propadl a tys to vždy věděl.
„Děkuju. Bylo to skvělé,“ neubránil jsem se a usmál se. Když ses zvedal, že všechno sklidíš, zarazil jsem tě.
„To počká. Pojď se mnou,“ tázavě ses na mě podíval, ale ani tentokrát jsi nic neřekl. V obýváku jsem se posadil na pohovku a tebe si posadil na klín. Nevěděl jsem, jak začít, ale ty ses na mě usmíval a tak jsem upustil od veškerého připravování. Nakonec to tak bylo asi nejlepší.
„Není tady nic, co bychom měli oslavovat,“ vrátil jsem se k jeho otázce na začátku večera. „Ale je tady něco, co pro mě hraje opravdu velkou roli. Před patnácti lety Itachi vyvraždil klan,“ zamračil ses. Měl jsem to předvídat. „Ale to není to, o čem se chci bavit,“ dodal jsem pro to rychle. „Jenom… připadalo mi to jako dobré datum…“ nechal jsem větu nedopovězenou a sáhl jsem do kapsy u kimona. „Naruto Uzumaki, vezmeš si mě?“
Následující chvíle ticha byla pro mě ta nejdelší v životě. Při tom ale nemohlo uplynout víc, jak pět vteřin.
„Ano,“ vydechl jsi šťastně a trochu překvapeně. Usmál jsem se a přitáhl si tě pro jemný, dlouhý polibek. Po něm jsem ti navlíkl prstýnek. Viděl jsem, jak záříš štěstím. A v tu chvíli jsem byl šťastný i já. „Sasuke,“ zašeptal jsi tiše a znovu se přitiskl na mé rty. Polibek přecházel z jemného ve stále vášnivější. Když jsem se od tebe odtrhl, oba už jsme popadali dech. Natiskl jsi se na mě ještě blíž a já tě vyzvedl do náručí a přenesl do ložnice. „Sasuke,“ vydechl si žádostivě a zatahal za lem mého kimona. Pousmál jsem se. Vždy tak netrpělivý.
Jemně jsem tě políbil. Nechtěl jsem nic uspěchat. V tu chvíli ne. Chtěl jsem, aby ten večer byl v nás navždy. Jemnými motýlími polibky jsem přešel z pusy na šíji. Jemně jsem jí polaskal jazykem a usmál se tichému vzdechu, který si vypustil z úst. Přesunul jsem se na jamku mezi tvou klíční kostí a krkem. Tam jsi byl vždy velmi citlivý. Věděl jsem to hned po naší první noci. Jemně jsem tě tam rty polaskal a ty jsi opět tiše zavzdychal. Jak krásně mi tvé vzdychy zní. Zdá se to jako věčnost, co jsem je slyšel poprvé, ale nabažit se jich nemůžu.
„Sasuke,“ zašeptal jsi znovu, ale nyní jsi se vzepřel a během chvíle jsem já ležel na zádech a ty jsi zkoumal můj krk svými rty a nenechavým jazykem. Ani těchto doteků jsem se nemohl nabažit. Stále ve mně zanechávali stejný výbuch pocitů.
„Naruto,“ nemohu se ubránit a poprvé ten večer vzdychnu. Cítím tvůj úsměv na svém krku. Přitáhnu si tě k sobě a dravě se zmocním tvých rtů. Opatrně se zase překulím nad tebe. Jednou rukou si stále přidržuju tvojí hlavu u mě a tou druhou rozepínám kimono a nechám ho z tebe sklouznout. Přemístím se na tvůj hrudník. Vím, jak miluješ mojí pěči. A tak ti jí poskytuji, jak nejlépe umím. Laskám tvé bradavky. Střídavě kroužím jazykem z jedné na druhou a z tvých úst se začínají drásat čím dál tím hlasitější steny. Když ti obě bradavky ztuhnou, znovu se vrátím na tvá ústa a zaměstnám je těmi svými. Jsem si až moc obře vědom, že slastí už ani neudržíš svoje víčka a máš zavřené oči.
„Sasuke, prosím,“ vzdychneš mi do rtů. Pousměji se, ještě jednou tě krátce, jemně políbím a pak se přemístím mnohem níž. Tvoje nohy jemně roztáhnu od sebe a hladím je z vnitřní strany stehen a přitom je zasypávám motýlími polibky. Hlasitě zasténáš. „Sasuke, prosím,“ usměji se, ale vyslyším tvé přání. Svoji pozornost zaměřím na tvůj vzrušený úd. Mlsně se olíznu a svými rty se k němu přiblížím. Lehce na něj dýchnu a ty opět hlasitě zavzdycháš. Nechci tě už víc trápit, proto stáhnu přednožku a jemně ho jazykem polaskám po špičce. Vzepřeš se na rukách. Usměji se a celý ho vezmu do úst. Začnu hlavou pohybovat velmi pomalým tempem, ty mi však zapleteš prsty do vlasů a začneš si sám udávat tempo. Nebráním se. Je mi jasné, že do té chvíle jsem tě mučil dost.
„Sasuke,“ tvůj výkřik vyplní pokoj a mé ústa vyplní tvá bílá tekutina. Usměju se, polknu a vrátím se k tobě pro polibek. Než se ale stačím nadát, ležím na zádech a ty sedíš na mém podbříšku. Musím zhluboka dýchat, jak mi je to příjemný. Pousměješ se a jemně přejedeš prsty po celém mém těle. U jenom tento tvůj jemný dotyk vyvolá v mém těle neuvěřitelné mravenčení.
„Naruto,“ vzdychnu o něco hlasitěji, než jsem předpokládal. Pousmál ses a začal se věnovat mým bradavkám. Netrvalo dlouho a i ony byly ztvrdlé. Miluju tvůj dotyk, není tedy moc těžké se lehce vzrušit. Pousmál ses a nadzvedl se v pánvi. Přesunul jsem své ruce na tvé boky a pomohl ti dosednout. Když jsem v tobě byl celý, jenom těžko jsem se dokázal ovládat. Ten pocit, být v tobě, byl úžasný. Stejně jako poprvé, stejně jako vždycky. A přesto to je vždycky trochu jiné. Nadzvedl si se a zase jsi dosedl. Vyděl jsem, že teď už i ty zase zrychleně dýcháš. Jednou rukou jsem opustil tvé boky a vyhledal tvou ruku. Tvé prsty jsem pevně propletl s těma svýma a hluboce se ti zadíval do očí. Opětoval jsi stisk i pohled. Oba jsme se začali pomalu a jemně pohybovat, ale přesto jsme se snažili udržet naše oční spojení. Po chvíli však byla slast silnější a já zaklonil hlavu a zavřel oči. Cítil jsem, že za chvíli už budu a tak jsem i druhou rukou opustil tvůj bok a začal tvůj penis třít ve stejném tempu, jako jsi na mě dosedal a já do tebe přirážel. Chvíli na to už jsme oba vyvrcholili hlasitě volajíc jméno toho druhého.
Znaveně jsi se na mě svezl. Jemně jsem z tebe vystoupil a vzal tě do náručí. Došel jsem do koupelny a i s tebou si stoupl pod sprchu. Opatrně jsem pustil vlažnou vodu a z nás obou, s tvojí pomocí, smyl veškerý důkaz našeho splynutí. Pak jsme chvíli zůstali stát pod proudem vlažné vody ve vzájemném objetí.
„Miluji tě,“ trvalo dlouho, než jsem byl schopen ti ty dvě slova říct a ani teď jsem je nepronášel moc často, ale opravdu jsem to tak cítil. A tys to věděl.
„Taky tě miluju.“
One day in our life. Jeden den v našem životě. A přesto na něj nikdy nezapomenu.
x)
(Janiie-chan, 4. 9. 2010 7:49)