Hořko-sladké vzpomínky
28. 11. 2009
Je bouřka. A jako vždycky mi to připomíná ten den…
Ale všechno to začalo jindy, ještě dřív. Tenkrát bylo všechno jinak…
Celý svět byl uprostřed války. O to větší bylo překvapení, když si jednou stál u Tsunade v kanceláři. Pamatuju si to, jako by to bylo včera.
„Baa-chan, co nám zase-“ zasekl jsem se v půli pohybu a jenom se na tebe koukal. A tys mi pohled opětoval.
„Sasuke-kun!“ Sakura ti skočila kolem krku a já se vzpamatoval. Zavřel jsem pusu a sklopil pohled.
„Sakuro, slez ze mě!“
„Ale Sasuke-kun! Tak dlouho jsme se neviděli a-“
„Sakuro!“ zavrčel jsi nebezpečně. „Ještě slovo a-“
„Všichni jsme rádi, že jsi se vrátil do vesnice, Sasuke,“ přerušila tě preventivně Tsunade. „Ale protože jsi nukenin a bude těžké přesvědčit všechny ostatní o tvé… nevinně, abys tady mohl zůstat, prozatím se pouze přidáš k týmu Kakashi. Sai i Yamato u vás zatím zůstanou. Teď můžete jít.“
Urychleně jsem zamířil k sobě domů. Nechtěl jsem s nikým mluvit. A nejvíc ze všech s tebou. Ale štěstí mi nepřálo.
Když jsem přešel do obýváku, seděl jsi na mé pohovce. Skoro se mi zastavilo srdce.
„Sasuke,“ zašeptal jsem překvapeně. „Co tady děláš?“ nechtěl jsem s tebou mluvit, nechtěl jsem tě vidět.
„Potřebuju si s tebou promluvit,“ řekl jsi rozhodně, ale jemně a stoupl si. Bezděky jsem o krok couvl. „Naruto,“ zašeptal jsi skoro zoufale. Ale sedl sis. Vážně ses na mě zadíval. „Je pravda, cos řekl před mým odchodem?“ neodpovídal jsem. Ale cítil jsem slzy, co mě pálily v očích. „Naruto,“ povzdechl jsi si. A pak jsi byl u mě. Nevěděl jsem jak, ale to jsem v tom okamžiku neřešil. Obejmul jsem tě a začal ti vzlykat do trika.
„Sasuke,“ šeptal jsem pořád dokola. „Sasuke,“ a vzlykal. V tu chvíli mi bylo všechno jedno. Hlavní bylo, že jsi tam byl se mnou. Byls tam, objímal mě a hladil po zádech.
Od tý doby se náš vztah prohluboval. Každou volnou chvíli jsme se snažili být spolu. Nejdřív jsme svůj vztah udržovali v tajnosti, ale později to už nešlo.
Skoro jsem se až divil, jak rychle zpráva, že spolu chodíme, obletěla Konohu. Ale i tak jsem byl šťastný.
„Neotvírej je, Naruto!“ napomenul jsi mě se smíchem.
„Ale Sasuke! Já už to nevydržím,“ snažil jsem se aspoň na chvíli pootevřít alespoň jedno oko, ale ty sis toho vždycky všiml a tvá ruka mi zakryla výhled.
„Tak dobrá. Už je můžeš otevřít,“ otevřel jsem oči a žasl. Tvoje ložnice vypadala úplně úžasně. Postel vypadala měkce a pohodlně, kolem ní ležely svíčky a vedle ní jídlo a šampaňský. „Všechno nejlepší, Naruto,“ zašeptal jsi mi do ucha a zezadu mě obejmul.
Tehdy jsme se poprvé milovali. Byli to mé nejlepší narozeniny v životě.
Rok. Tak dlouho trvala naše idylka. Nic netrvá věčně, že? Na začátku jsem si vůbec nepřipouštěl, že by se mohly objevit nějaké neshody. Jenomže po tom roce… všechno bylo jinak.
Hádali jsme se. Pořád a o každou blbost. Vlastně ani nevím, čím to začalo, ale… pak neuplynul den, abychom se alespoň jednou nepohádali. Vášeň a láska, která nás na začátku provázela na každém kroku, byla ta tam.
A pak… byl to nejhorší den v mém životě. Nebo alespoň jeden z těch úplně nejhorších.
Byla bouřka, pršelo a všichni, kdo nemuseli nutně ven, byli doma.
„Naruto? Potřebuju s tebou mluvit,“ vypadal jsi zoufale a vinně. Překvapilo mě to. Nikdy jsem tě v takhle hrozným stavu neviděl.
„Co potřebuješ?“ zeptal jsem se tě, když jsem si sedal naproti tebe. Viděl jsem, jak sbíráš odvahu, zvedáš hlavu a díváš se mi do očí.
„Podvedl jsem tě,“ řekl jsi prostě. Otevřel jsem pusu a srdce se mi hlasitě rozbušilo. Bolelo to… tak strašně moc to bolelo.
„Cože?“
„Podvedl jsem tě,“ řekl jsi znova, jako by šlo o tu nejběžnější věc na světě. „Se Sakurou,“ dodal jsi a mě se hroutil svět.
„Jsi pryč,“ zašeptal jsem zlomeně a zavřel oči.
„Naruto já-“
„VYPADNI!!!“
A tak jsi vypadnul. To jsem ale nevěděl, že úplně. Až další den ráno jsem našel v kuchyni dopis. Od tebe.
Drahý Naruto,
opravdu mě mrzí to, co se stalo. Nemělo se to stát a… je to moje vina. Moc se ti omlouvám.
Chtěl jsem jenom, abys věděl, že střízlivý bych nikdy nic takovýho neudělal. Jenom… zranila mě slova, co jsi řekl v pátek. A tak jsem se šel opít. Vzbudil jsem se ráno, nahý, vedle mě ležela nahá Sakura.
Nejdřív jsem ti to nechtěl říkat, ale… nešlo to. Nedokázal jsem to před tebou tajit.
Miluji tě. A to se nikdy nezmění. Moc mě mrzí všechny naše hádky. Hlavně ta poslední…
Odcházím z Konohy. Nechci, aby ses zbytečně trápil pohledem na mě. Možná se jednou vrátím, ale teď odcházím a v nejbližší době se nevrátím.
Tsunade o tom ví, takže mě nebude nikdo hledat a jestli se někdy vrátím, mělo by to být bez problémů.
S láskou navždy tvůj Sasuke
Tehdy… byly to hrozné dny. Zhroutil se mi svět.
Nechal jsem se převelet do jiného týmu a dělal jsem všechno pro to, abych se už v životě neviděl s tou růžovlasou káčou.
A o pár týdnů později… to bylo snad ještě horší.
„Naruto?“ měl jsem chuť jí ty dveře zase před nosem zavřít. „Můžu dál?“ beze slova jsem jí nechal vejít a zavřel jsem za ní. Když si sedla na pohovku, já se opřel o rám dveří. Jak tam tak seděla vzpomněl jsem si na tebe, zase. Jak jsi ke mně přišel hned ten den, jak jsi se vrátil do vesnice a…
„Tak, co potřebuješ?“ nesnažil jsem se být příjemnej.
„Naruto, mě to opravdu mrzí. To-“
„Dost, Sakuro!“ přerušil jsem jí a odvrátil hlavu. Potřeboval jsem, abych na ní nechal vinu. Jinak bych si to všechno vyčítal já a to.. asi bych se už opravdu zhroutil. „To není ten pravý důvod, proč jsi sem přišla,“ zavrtěla hlavou.
„Víš Naruto… já… jsem těhotná,“ v tu chvíli mi zatrnulo. Do očí se mi opět nahrnuly slzy, ale já jim nedovolil sklouznout.
„A co já s tím?“ snažil jsem se, aby to znělo co nejpřirozeněji.
„Je to Sasukeho. A já… tys ho znal nejlíp a tak bych chtěla, abys mi pomohl vychovávat jeho dítě.“
Nevěřil jsem jí. Nemohl jsem uvěřit, že jenom jednou… a hned by to mělo takový následky. Prostě jsem tomu odmítal věřit.
A přesto jsem jí pomáhal. Sám nevím proč, ale prostě to tak bylo.
A pak… přesně devět měsíců po tvým odchodu…
„Gratuluju vám, tatínku! Máte krásného kluka,“ nejdřív jsem chtěl sestřičce, která vyšla z porodního sálu, pěkně od plic něco říct, ale jak jsem uviděl toho kluka, nemohl jsem.
V tu chvíli jsem už nepochyboval, že je tvůj. Nemohl jsem. Byl přesně jako ty. Díval se na mě chytrým pohledem svých tmavých prohlubní a když si mě změřil pohledem, usmál se na mě přesně tak, jaks to dělával ty.
„Já… můžu… můžu?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem. Sestřička se na mě chápavě usmála a vložila mi ho do náručí. Když už byl u mě, spokojeně zavřel oči, ale nepřestal se usmívat.
A v tu chvíli jsem s nima začal trávit každou volnou chvíli. A to tak často a nadšeně, až se mi Sakura sama nabídla, jestli se nechci k nim přestěhovat. S radostí jsem souhlasil.
Šťastně jsem sledoval, jak tvůj syn roste. A strašně mě překvapilo, když první jeho slovo bylo „Táta.“ A směřoval ho přímo na mě.
Čas běžel a on pořád rostl. Kolem třech let jsme mu se Sakurou vysvětlili, jak to s jeho pravým tátou je. Určitě je inteligentní po tobě, už tenkrát to pochopil.
A když v osmi začal chodit na akademii… byl tak strašně nadšený! Vyprosil si na mě tréninky navíc a tak jsme spolu začali trénovat.
Ty jsi přišel, když mu bylo devět. Zrovna jsme s Hiroshim trénovali.
„Naruto? Kdo je ten pán, co nás od támhletud sleduje?“ zeptal se mě zvědavě. Otočil jsem se. V tu chvíli se mi srdce zastavilo, ale o chvíli později bilo tak divoce, že by ho nic jiného nestíhalo.
„Sasuke,“ zašeptal jsem překvapeně.
„Sasuke?“ mírně se zamračil Hiroshi. „To je můj táta?“ to mě probralo a já se usmál od ucha k uchu.
„Jo, Hiroshi. To je tvůj táta. Pojď,“ pobídl jsem ho a sám se rozeběhl se k tobě. I ty ses usmál. Nevím jestli sis Hiroshiho nevšiml, nebo jsi ho schválně přehlížel, ale mě si vyzdvihl do vzduchu, zatočil ses se mnou a políbil jsi mě.
„Naruto,“ zašeptal jsi mi do ucha, když jsi mě postavil na zem. „Naruto,“ pevně si mě stiskl. Někdo se dožadoval mojí pozornosti. Trochu jsem se od tebe odsunul a zachytil jsem tvoje nespokojené bručení.
„Opravdu je to můj táta?“ zeptal se Hiroshi a se zamračeným pohledem si tě prohlížel od hlavy k patě. Tobě se rozšířily zorničky a překvapeně jsi se na mě podíval. Já se musel rozesmát.
„Ano, Hiroshi. Tohle je opravdu tvůj táta,“ obejmul sem ho okolo ramen a s úsměvem se na tebe podíval. „Sasuke, tohle je Hiroshi Uchiha, tvůj syn,“ koukal jsi na mě, jako by ses zbláznil. „Nekoukej se na mě takhle! Taky jsem Sakuře ze začátku nevěřil, ale když se pak Hiroshi narodil…“
„Sakura… já… tohle… je to pravda?“ nevěděl jsem, co ve tvých očích vydím. Byla tam radost, úleva, láska, ale i zděšení, šok… Usmál jsem se, trošičku od sebe Hiroshiho odsunul a políbil tě. Pevněji si mě obejmul.
„Já mám syna,“ řekl jsi tiše, když jsem se od tebe odtáhnul, a zadíval ses na Hiroshiho. „Já mám syna!“ skoro si zakřičel šťastně, vzal Hiroshiho do náručí a zatočil jsi se s ním kolem do kola.
„Nad čím přemýšlíš?“ vytrhne mě tvůj sametový hlas ze vzpomínek.
„Sasuke,“ usměji se ještě před tím, než se na tebe otočím. Nakloníš se ke mně pro polibek. „Nad tím, jestli vážně byla chyba to, co se tenkrát stalo se Sakurou,“ věděl jsi, o čem mluvím. Protože bez tý takzvaný chyby bysme neměli Hiroshiho. A život by byl o hodně nudnější.
„Byla to chyba,“ řekl jsi rozhodně. „Ale všechno zlé je pro něco dobré. A navíc… aspoň máme na co vzpomínat,“ usmál si se na mě drze.
„Já ti dám, na co vzpomínat,“ vzal jsem polštář, který jsem měl vedle sebe a hodil ho po tobě. Se smíchem jsi ho chytil. „Víš jak moc to bolelo?“ najednou jsi zvážněl.
„Vím, Naruto. A nedovolím, abys to zažil znovu.“
Venku zuří bouřka. Krásná a přes to děsivá. Ale dva muži v domě na okraji Konohy o tom pořádně neví. Nejsou schopni vnímat nic jiného, než sebe samé.
Komentáře
Přehled komentářů
No páni. Takže to na koniec ani nebola chyba. Aspoň z môjho uhla pohľadu. Ale krásna kapča!
...
(Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz), 2. 4. 2010 23:28)chudák Naruto ale jak řekl Sasuke tak všechno zlé je k něčemu dobré:D:D:Dale taky by mě zajímalo co se stalo se Sakurou???:D
O-o
(akimari, 30. 12. 2009 19:11)tak Haruno jo? Som v ASK ale teraz mi tak nejak nevadilo, len by ma zaujímalo čo sa s ňou stalo :) inak to bolo kawai ako vždy!
Nadpis
(LIlith-sama, 28. 7. 2010 19:18)